O nás
Napište nám (kcar@ic.cz)

(pův. verze)

Přihlášení / registrace



Stažení návodu na přihlášení
Znáte Vlaštovky a Amazonky? Chtěli byste se přidat ke klubu čtenářů spisovatele, který je přivedl na svět?
Arthur Ransome (1884-1967)

V tomto dokumentu:

Životopis



Anglický spisovatel, novinář a cestovatel, Arthur Ransome se narodil 18. ledna 1884 v Leedsu, kde jeho otec přednášel historii. Až do otcovy předčasné smrti trávila rodina, rodiče a čtyři děti, prázdniny na statku u jižního konce jezera Coniston, které o čtyřicet let později Arthur Ransome proslavil.
Arthur Ransome začal psát již jako malý chlapec a po ročním studiu chemie uprosil matku, aby mu dovolila ze školy odejít. Usadil se v Londýně a pracoval v různých nakladatelstvích. Bylo mu tehdy teprve sedmnáct let. Kdykoliv našetřil na dovolenou, odjížděl do Lake Districtu. Tam se seznámil se spisovatelem W.G. Collingwoodem a jeho rodinou, která povzbuzovala jeho literární ambice, což doma postrádal. V roce 1904 mu vyšla první kniha s dost nepravděpodobným názvem - ABC tělesné kultury. Následovalo několik dalších knih a literárních studií. Jedna z nich, studie o Oscaru Wildovi, ho dostala až před soud, který však vyhrál. Ale nechutná zkušenost způsobila, že se pevně rozhodl se do podobné situace už nikdy nedostat. Z prvních literárních pokusů mu přinesla opravdový úspěch až silně autobiografická Bohéma v Londýně (1907). V roce 1909 se oženil a o rok později se narodila jeho jediná dcera Tabitha. Manželství bylo téměř od počátku nešťastné a už o tři roky později Ransome požádal ženu o rozvod. Rozvedeni byli až mnohem později a Ransome svou nelehkou životní situaci vyřešil útěkem do Ruska, kde se poměrně snadno naučil řeč a pro anglické čtenáře sbíral ruské pohádky. Ty vyšly pod názvem Ruské pohádky starého Petra (1916). Kniha měla úspěch, vydává se dodnes a mezi ctiteli Arthura Ransoma dokonce existuje skupina čtenářů, kteří si jí cení víc, než knih o Vlaštovkách a Amazonkách.
Arthur Ransome prožil v Rusku první světovou válku (do armády nebyl kvůli špatnému zraku odveden) i ruskou revoluci. V té době pracoval jako válečný korespondent pro noviny Daily News a jeho levicově zaměřené články na něj upozornily anglické tajné služby. Po té, co byly odtajněny archívy, zvláště ctitelé Arthura Ransoma svedli bitvu za očištění jeho jména. Z dnes známých skutečností jednoznačně vyplývá, že Ransome se sice přátelil s Leninem a Trockým a tvrdě zastával teorii, že Rusům má být dovoleno si své problémy vyřešit bez zásahu intervenčních vojsk, ale zůstal loajálním Britem, dokonce snad spolupracovníkem tajných služeb a to i přesto, že figuruje i na seznamech KGB. Jestli byl jeho postoj moudrý, je sporné, ale určitě nebyl nečestný.
Ransome pokračoval ve své novinářské práci z Pobaltí. S sebou si odvezl i Trockého sekretářku, Jevgenii Šelepinovou, která se měla později stát jeho druhou ženou. Pobyt u moře inspiroval jeho jachtařské ambice a nakonec se své lodi dočkal. O problémech se stavbou a prvních plavbách vypráví kniha První plavba Racundry (1923). Po té, co Ransomova první žena souhlasila s rozvodem se Arthur s Jevgenií, teď již Ransomovi, vrátili do Anglie a usadili se v Lake Districtu. Ransome psal týdenní sloupky pro Manchester Guardian a občas pro ně i cestoval. V roce 1928 se ke Conistonu vrátila i dcera Collingwoodových, Dora, se svou rodinou. Bylo to po prvé, kdy se k Ransomovu milovanému jezeru vrátily nějaké, jemu blízké, děti. Ransome odmítl nabídku práce dopisovatele v Německu, opustil finančně zajištěnou budoucnost v novinách a začal psát. Až třetí kniha série mu v roce 1932 přinesla finanční nezávislost. V roce 1937 dostal za Holubí poštu Carnegieho cenu a v roce 1951 mu universita v Leedsu udělila čestný doktorát. Ransome si několikrát pořídil loď schopnou plavby po moři. Nejslavnější z nich je Nancy Blackett, pojmenovaná podle ústřední hrdinky celé série, protože jak autor sám řekl, nebýt literární Nancy, nikdy by si ji koupit nemohl. Ransome snil o plachtění na modré vodě, ale nikdy na ni neodplul. Když ale naposledy plachtil přes kanál, bylo mu už kolem sedmdesáti. Zemřel 3. června 1967 a je pochován v Ruslandu, mezi jezery Coniston a Windermere. Svůj život popsal ve velmi selektivní autobiografii. Mnohem informativnější je kniha Hugha Brogana Životopis AR. Spoustu informací lze nalézt v knihách Christiny Hardymentové a Rogera Wardala, které i s dalšími jsou na odkazu Knihy o Ransomovi

Komponovaný pořad Vlaštovky a Amazonky 17.6.2017 v Českém rozhlase na stanici Vltava.



Na letošní červen připadá padesáté výročí úmrtí Arthura Ransoma - autora série dvanácti knížek o Vlaštovkách, Amazonkách a dalších dětských hrdinech, jejichž prázdninová dobrodružství jsou zasazena do 30. let minulého století. Moje generace (tedy zhruba dnešní sedmdesátníci až padesátníci) se s nimi setkávali díky knihám z edice KOD (Knih odvahy a dobrodružství), které s ilustracemi Kamila Lhotáka vycházely ve Státním nakladatelství dětské knihy, pozdějším Albatrosu od roku 1954. Pro úplnost dodávám, že několik ransomovek, ilustrovaných Zdeňkem Burianem, vydalo už za první republiky a těsně po válce nakladatelství Josefa Hokra.

Děj knížek se většinou odehrává v oblasti Lake District na severu Anglie, ale také v norfolkských Broads a i na dalších místech Británie nebo v jejích pobřežních vodách. Výjimečné postavení mají ve dvanáctidílné sérii dva romány, které jsou jakýmsi divadlem na divadle. Děti si v tomto případě s kapitánem Flintem - tedy samotným autorem - sami vymýšlejí dobrodružné příběhy, v nichž vystupují a jejichž děj je umístěn do Karibiku a do Jihočínského moře.

Ransomovy knížky jsou sice plné pestrých příhod a dobrodružství, ale takových, jaké může během prázdnin v pěkné přírodě prožít každé neznuděné dítě, když má kolem sebe souznějící sourozence nebo kamarády. A v tomto smyslu by se tato vyprávění dala přirovnat k příběhům Jaroslava Foglara. Z ransomovek ovšem - a nejen pro jejich přesnou (i když částečně fiktivní) lokalizaci - navíc vane něco typicky britského, spořádaně středostavovského a neokázale státotvorného. Svět je v těchto knihách přátelský, a až na drobnosti, které jsou - spíš než nepříjemnostmi - příležitostí k dobrodružné akci, je v pořádku. I když se většina příběhů odehrává u vnitrozemských vod, moře je se vším, co pro ostrovní Brity znamená, stále přítomné. Jak pro sourozenecké posádky malých plachetnic Vlaštovky a Amazonky (tedy sourozence Walkerovi a sestry Blacketovy), tak pro členy Klubu lysek z Norfolku je plachtění, rybaření a vše co souvisí s vodou hlavním smyslem života. Platí to do určité míry i pro sourozence Callumovi - vědecky založeného Dicka a spisovatelku Dorotku, kteří oba hlavní okruhy propojují. Téměř jediná trochu podstatnější dospělá postava, která se v příbězích opakovaně vyskytuje, je přátelský a dětskému světu dobře rozumějící obtloustlý strýček sester Blacketových, přezdívaný kapitán Flint. Strýček Jim - tedy samotný autor je ovšem, s ohledem na Ransomovy skutečné životní osudy, poněkud zavádějící sebestylizací.

Arthur Mitchell Ransome se narodil 18. ledna roku 1884 v severoanglickém Leedsu jako nejstarší ze čtyř dětí Cyrila Ransoma - profesora historie na tamní univerzitě a Edithy, rozené Boultonové. Ransomovi často trávili letní prázdniny v Lake District, v Jezerní oblasti, což je největší anglický přírodní park. Nachází se v hrabství Cumbria, jež na jihovýchodě sousedí z Ransomovým rodným Yorkshirem. Lake District, který se pro Ransoma stal osudově důležitým z několika důvodů, je pozoruhodný jednak pro svojí přírodní krásu - pro malebná jezera, která mu dala jméno a relativně vysoké a strmé kopce, ale také pro kulturní souvislosti. Stačí připomenout Lake Poets, romantické básníky Jezerní školy, kterými byli William Wordsworth, Samuel Taylor Colleridge nebo Robert Southey, a kteří v Lake District žili a tvořili přibližně v první polovině 19. století. Oblast je také spojena se jménem slavného viktoriánského spisovatele a uměleckého kritika Johna Ruskina, který je podle vlastního přání pohřben na hřbitově v Conistonu, čili v Riu, jak městečko v Ransomových příbězích překřtily Vlaštovky a Amazonky.

Arthur strávil první školní léta v rodném Leedsu, ale brzy byl podle tehdejších zvyklostí poslán do takzvané přípravky - v jeho případě do soukromé internátní školy ve Windermere. Navzdory tomu, že se nacházela v jeho milovaném Jezerním kraji, byl ve škole dost nešťastný. Jedním z hlavních důvodů byla jeho sportovní nešikovnost, jejíž příčinou nebyl odpor ke sportům, ale dlouho nerozpoznaná silná krátkozrakost. Ani studijními výsledky obzvláštní radost svým rodičům a hlavně náročnému otci nedělal. Jejich vztah nebyl jednoduchý a když profesor Ransome v roce 1897 předčasně umřel, bylo to pro Arthura o to těžší, že cítil vůči otci nesplacený dluh. Jednak za všechno, co se od náruživého rybáře a lovce dozvěděl o přírodě, za uvedení do světa kouzelné jezerní krajiny, a také pro zklamání, které svému otci připravil svojí svéhlavostí a tím, že nebyl schopen plnit jeho představy o dokonalém sportovním, pohotovém a systematickém prvorozeném synovi.

Ještě před svou smrtí se churavějící profesor Ransome s celou rodinou přestěhoval do města Rugby v hrabství Warickshire. Do tamní známé soukromé školy se Arthurovi nikoliv bez obtíží podařilo nastoupit. Na čas se dostal pod křídla inspirativního profesora klasických jazyků, který ho povzbuzoval k vlastní literární tvorbě a i ostatní vyučující měli pro Arthura pochopení. Nicméně matčina obava, že spisovatelské povolání by bylo pro jejího syna nejen z ekonomických důvodů špatnou volbou, a zároveň skutečnost, že i přes jednoznačně humanitní zaměření byl (i když nijak výrazně) úspěšnější v přírodních vědách, nakonec vedla k tomu, že právě ty se rozhodl studovat. A nejen ke svému překvapení zkoušky na Univerzitu v Leedsu skutečně úspěšně složil.

Návrat do rodného města byl pro Arthura osvěžující: jednak pro nový začátek a také pro nabytou svobodu kontrastující s tuhými pravidly internátních škol, které doposud navštěvoval. Na univerzitu vstoupil s upřímným předsevzetím stát se přírodovědcem, nejspíše chemikem. Ovšem možnost volně užívat knihovnu v domácnosti, kde byl ubytován a také snadná dostupnost levných knih v městských antikvariátech mu nakonec připomněla, kam ho srdce táhne. Po poradě se svojí matkou po necelém roce stráveném v Leedsu požádal o jakékoli místo v jednom z londýnských nakladatelství a v roce 1902 do metropole na Temži odešel.

Práce v londýnském nakladatelství byla špatně placená, ale Arthur byl nadšený novým prostředím a pokorně vykonával všechny možné práce distribucí knížek po londýnských knihkupectvích počínaje a účetnictvím konče. Byl využíván jako svačinář i poslíček, ale ke skutečné nakladatelské práci se nedostal. Po nějaké době místo změnil a nastoupil do méně prosperujícího ale o to (z hlediska produkce) zajímavějšího nakladatelství Unicorn Press. Tam měl trochu větší plat a zároveň více času pro vlastní literární pokusy. Začal nabízet (a občas i úspěšně) drobné črty londýnským týdeníkům, a tak si v létě roku 1903 po dlouhé době dopřál dovolenou. Bez váhání se rozhodl pro Coniston v Lake District. Hned první večer na břehu conistonského jezera narazil na malíře končícího svojí denní práci v plenéru a obnovil tak známost s rodinou, se kterou se o letních prázdninách setkávali jeho rodiče. Oním malířem byl William Collingwood, spisovatel, kunsthistorik a také spolupracovník a životopisec Johna Ruskina. Ransome se stal téměř členem jeho uměnímilovné rodiny a vzájemné vazby byly posíleny také tím, že Collingwoodovi se na zimu přestěhovali do Londýna. Arthur se dokonce nějaký čas ucházel o přízeň jedné z dcer, ale přátelství mezi odmítnutým Arthurem a Barbarou a ani ostatními členy rodiny tato epizoda nepoškodila. Collingwoodovi hráli v Ransomovově životě, jak ještě uvidíme, významnou úlohu i nadále.

Vzhledem k tomu, že se mu stále častěji dařilo uplatňovat svoje příspěvky v londýnských periodikách a jak se zároveň zhoršovala situace nakladatelství Unicorn Press, rozhodl se Arthur vydat na volnou nohu. Vedle nejrůznějších recenzí a toho, co bychom dnes označili za populárně vědecké články, psal na objednávku i knížky o sportu, jejichž autorství na sebe z komerčních důvodů brali slavní sportovci. Také se mu podařilo vydat útlý svazek vlastních esejů. V roce 1906 podepsal s respektovaným nakladatelstvím Chapman & Hall - vzhledem k svému mládí a dosavadní reputaci - překvapivě výhodnou smlouvu na knihu o fenoménu londýnské bohémy, o její minulosti i současných projevech. „Bohemia in London“ se stala první knihou, ke které se Arthur Ransome později hlásil když ne s hrdostí, tak alespoň bez velkých rozpaků. Jeho společenský život byl stále pestřejší také díky tomu, že si našel podnájem v tehdy bohémské, dnes velmi drahé londýnské čtvrti Chelsea. Stýkal se se svými kolegy, začínajícími spisovateli a výtvarníky, pobýval střídavě v Londýně a v Lake District, navštívil několikrát Paříž, a ač jeho výdělek byl skromný, cítil se spokojený, protože jeho život byl naplněn prací, po které vždycky toužil.

Potom nastal v jeho životě zvrat. Přátelé ho seznámili se slečnou Ivy Walkerovou a soudě podle Ransomovy autobiografie - tedy podle zdroje od kterého, pravda, přísnou nezaujatost očekávat nemůžeme - bylo to setkání neblahé. Manželství s afektovanou dívkou pocházející ze značně neharmonické rodiny Arthura připravilo o dosavadní pohodu a také o potřebný klid k práci. V roce 1910 se manželům narodila dcera Tabitha, první a poslední Ransomův přímý potomek.

Arthur se pomalu začínal specializovat na životopisnou literaturu. Po příznivém přijetí jeho knihy o Edgaru Alanu Poeovi přijal nabídku na sepsání kritické studie o Oscaru Wildeovi. A právě tato kniha byla příčinou dalších problémů: ač Ransome v knize o Wildovi nijak neakcentoval skandální povahu jeho vztahu k mladému aristokratovi přezdívanému Boise, nyní ovšem už Lordu Alfredu Douglasovi, Wildův dlouholetý milenec podal na Ransoma a jeho nakladatele žalobu pro nactiutrhání. Proces se táhl přes rok, a zatímco Ivy Ransomová si publicity s tím spojené užívala, pro Arthura to byla doba utrpení, spojená s nemožností soustředit se na vlastní tvorbu. Osvobozující rozsudek manžele paradoxně ještě více rozdělil - Ivy nechápala, že Arthur neprahne po odvetě a že se na celou záležitost snaží zapomenout.

Jizvy, které mu posledních pár let přineslo, vedly k tomu, že v roce 1913 se rozhodl pro krok, který na dlouho změnil v jeho životě mnohé: povolání, místo pobytu, názory… a asi poznamenal i jeho základní pocit sounáležitosti s vlastní zemí i kulturou.

Osobní vzpomínka: řadu let po prvním setkání se jménem i dílem Arthura Ransoma se mi někdy v polovině sedmdesátých let do rukou dostal výtisk „Souostroví Gulag“ od Alexandra Solženicyna. V jedné poznámce pod čarou jsem narazil na zmínku o jakési dělnické schůzi konané roku 1921 v Jaroslavli a Solženicyn se zde odvolává na Ransomův popis události. Takovéto setkání se jménem milovaného autora, popisujícího ve svých knížkách svět přímo nekonečně vzdálený totalitním hrůzám 20. století, ale i tehdejší šedé domácí realitě, mě překvapilo. Vzpomněl jsem si však na propagační text, kterým byla opatřena zadní strana jedné ransomovky z edice KOD. Uváděl několik životopisných dat o autorovi a mezi nimi i informaci o tom, že Ransome byl první západní novinář, kterému po říjnové revoluci v roce 1917 poskytl rozhovor Lenin. Až po roce 1989 jsem začal mít možnost (rovněž díky na konci 90. let založenému Klubu čtenářů Arthura Ransoma) seznamovat se s peripetiemi jeho života.

Ransomův zájem o Rusko byl celkem náhodně vyvolán setkáním s anglickým překladem ruských pohádek, na který narazil v jedné londýnské knihovně. Překlad sám se mu nelíbil, ale zaujala ho originalita příběhů, která je odlišovala od toho, co znal ze skandinávského a keltského folklóru. Soudní spor s Lordem Douglasem ho také utvrdil v přesvědčení, že by měl zanechat potenciálně nebezpečné kritické a životopisné literatury a že by se konečně měl pokusit o beletrii. Po tom už dlouho toužil, i jeho přátelé ho k tomu nabádali, ale pro důvody ekonomické a také pro nedostatek sebevědomí se k tomu dosud podstatně neodhodlal nebo své pokusy nemilosrdně pálil. Když k tomu připočteme skutečnost, že soužití s Ivy pro něj bylo čím dál tím obtížnější a od nápadu k činu u něj nikdy nebylo daleko, jeho rozhodnutí odjet do Ruska, naučit se řeč a začít pracovat na převyprávění ruských pohádek je srozumitelné.

Jeho první návštěva byla poměrně krátká, naučil ale se základy jazyka a po návratu do Anglie publikoval několik článků o Rusku. Dostal nabídku na sepsání historicko-turistického průvodce po Petrohradu, a tak se v květnu roku 1914 vypravil do Ruska po druhé. A od té doby až do roku 1924 tam (a později v Estonsku a Lotyšsku) žil a pracoval jako zahraniční zpravodaj. Příznačné pro Ransoma je to, že i v této době, tak nabité událostmi a vyžadující časté a dobrodružné přesuny, si dokázal najít čas na vlastní koníčky, mezi které přibylo plachtění, a také (alespoň na počátku) na beletristickou tvorbu. Vedle plánované knížky pohádek „Ruské pověsti starého Petra“ konečně dokončil svůj první opravdový (ale dnes už zapomenutý) román - hororový příběh z alchymistického prostředí „Elixír života“.

V roce 1915 se stal válečným zpravodajem londýnského listu Daily News. Posílal do Anglie i Ameriky zprávy z východní fronty a pozorně sledoval vření na ruské politické scéně, kde dožívající samoděržaví bezradně (ale o to tvrději) uplatňovalo svojí revolucí v roce 1905 otřesenou autoritu, realističtější politici se snažili o nastolení konstituční monarchie, obyvatelstvo se bouřilo a ve švýcarském exilu čekal netrpělivě na svou příležitost Vladimir Iljič Uljanov.

První, tu jarní, z obou revolucí roku 1917 prožil Ransome v Petrohradu a asi v té době se dosud politicky neutrální novinář začal na rozdíl od většiny svých britských a amerických zpravodajských kolegů přiklánět na stranu nově vzniklého Petrohradského sovětu dělnických a vojenských delegátů, který představoval konkurenci stávajícímu parlamentu - tedy Dumě. Tu druhou a důkladnější revoluci, které se říká říjnová, ale která vypukla 7. listopadu, shodou okolností promeškal - byl na krátké návštěvě Anglie. Neprodleně se vydal zpět, ale do Petrohradu se přes velké úsilí dostal až na Štědrý den.

Arthur Ransome ještě za svého života občas čelil podezření, že se pro bolševickou věc angažoval příliš. Ovšem věhlas autora knih pro mládež, jejichž étos je nedemokratickému bolševismu tak nekonečně vzdálený, ostrost pochybností o jeho loajalitě britské koruně i demokratickým hodnotám otupoval. Ve své autobiografii (která ovšem vyšla posmrtně a končí rokem 1932) Ransome ruskému období svého života věnuje hodně stránek. Zdůrazňuje na nich mladistvý elán bolševických vůdců i zavilost a zákeřnost příznivců starého režimu a také nebolševické levicové i pravicové opozice, a současně pragmaticky soudí, že bolševici byli jedinou silou schopnou zabránit tomu, aby se země propadla do naprostého chaosu. Sám sebe vykresluje jako člověka, který se rozzlobeným revolucionářům nebojí oponovat, občas se snaží mírnit jejich více méně spravedlivý hněv, inspiruje neoficiální politická jednání, která mají zabránit zhoršování britsko-ruských vztahů a někdy intervenuje v zájmu západních diplomatů. Na druhé straně se často zaštiťuje zmínkami o kurýrních službách, které příležitostně poskytoval britským diplomatům a o svých konzultacích s vedoucími činiteli Britské mise, kterou v té době vedl nám v Čechách dobře známý Bruce Lockhart.

V roce 2009 vyšla kniha, která se věnuje ruské etapě Ransomova života. Jmenuje se „The Last Englishman: The Double Life of Arthur Ransome“ - „Poslední Angličan aneb dvojí život Arthura Ransoma“ a autor, Ronald Chambers, v ní vychází mimo jiné i z dokumentů, které v roce 2005 odtajnila britská kontrašpionážní služba MI5. Ransomovo vlastní líčení té doby považuje Chambers přinejmenším za velmi nevýstižné a děravé, a na základě zmíněných dokumentů dokládá, že Ransome jednoznačně překračoval hranici mezi zpravodajstvím novinářským a tím, které je náplní práce tajného agenta.

Už v roce 1917 se Arthur Ransome v Petrohradu sblížil se sekretářkou druhého muže bolševické revoluce Lva Davidoviče Trockého, s Evžénií Šelepinovou. I díky její pomoci se s lehkostí začal pohybovat v nejvyšších kruzích bolševického vedení. Vedle už zmíněného Karla Radeka se přátelil s Bucharinem, Vorovským, Čičerinem, s anarchistickou legendou knížetem Kropotkinem, šachy hrál se samotným Leninem…

V roce 1919 navštívil Anglii a po příjezdu do Londýna byl na nádraží King’s Cross zadržen policií, eskortován a osobně vyslechnut tehdejším šéfem Scotland Yardu Sirem Basilem Thomsonem. Ransome na něho udělal (zřejmě i díky společné zálibě v rybaření) dobrý dojem, a tak když Ministerstvo zahraničí Ransomovi bránilo v návratu do Ruska svíraného tehdy zahraniční intervencí, právě s pomocí Sira Basila a svého nového zaměstnavatele, majitele listu Manchester Guardian, dosáhl svého a mohl Anglii opustit. Dorazil ovšem pouze do Estonského Tallinu, který se posléze vedle lotyšské Rigy se stal jeho základnou. S přispěním estonského ministra zahraničí, kterému slíbil v Moskvě tlumočit tajnou estonskou nabídku příměří, dobrodružně překonal frontovou linii, v kanceláři lidového komisaře Maxima Maximoviče Litvinova vyřídil estonskou nabídku a šťastně se shledal se svojí Evžénií. Tuto epizodu Ransome ve své autobiografii zmiňuje, ale o jiných skutečnostech, a o těch ovšem píše Chambers, mlčí. Mlčí např. o diamantech a perlách v hodnotě miliónu rublů, které byly určeny na financování levicových aktivit na Západě, a které Evženie z Ruska propašovala během svého a Ransomova definitivního přesunu do Anglie, mlčí o skutečnosti, že její sestra (tedy Ransomova švagrová) byla v 30. letech zástupkyní ředitele táborů nucených prací Moskevské oblasti, nebo na druhé straně mlčí o svých stycích s britskou výzvědnou službou MI6 v roce 1918. Dojem téměř bizarního kontrastu vzbuzují v Ransomově autobiografii popisy jeho rybářských úspěchů během krátkých návštěv Anglie nebo líčení jachtařských zážitků na Baltském moři. S pozoruhodnou samozřejmostí je vkládá mezi reportážní pasáže popisující cestu do hladomorem postiženého Povolží, moskevský pohřeb knížete Kropotkina nebo vlastní podíl na odvrácení fatálního zhoršení britsko-ruských vztahů, spočívající v zinscenování jakoby náhodné schůzky Litvinova a vedoucího britské mise v moskevském parku v roce 1923. Po Leninově smrti v lednu roku 1924 pobude s Evžénií ještě nějaký čas v Rize, plachtí na své nové jachtě, na jaře konečně dosáhne rozvodu s Ivy a 8. května na Britském konzulátu v Tallinu pojme Evžénii za svojí zákonnou manželku. V listopadu novomanželé odplouvají do Anglie a Ransome tak prakticky uzavírá ruskou etapu svého života.

Arthur Ransome vydával svoje aktivity a postoje v těchto dobách za vyvážené a nestranné, a poukazoval na úlohu novináře, jehož povinností je za podobných okolností zaznamenat co nejvíce faktů, postřehů i dojmů. Ve své autobiografii se zmiňuje o knize „Šest týdnů v Rusku“. Tu napsal a vydal během už zmíněného pobytu v Anglii v roce 1919 a vycházel v ní ze své zprávy pro Ministerstvo zahraničí, ve které varoval před vojenskou intervencí v Rusku. V autobiografii v této souvislosti píše: „Nikdo, kdo si přečetl prostá fakta, která jsem v knize „Šest týdnů v Rusku“ uvedl, nemůže nechápat, že Ruská válka by byla naprosto neospravedlnitelná. Už jenom proto, že je zřejmé, že osoby, o kterých se v knize zmiňuji, od Lenina směrem dolů, jsou lidské bytosti a nikoliv neskuteční zloduchové, za jaké je vydávají intervencionisté.“ Toto nepochopení reality (pokud se to tak dá nazvat) se podle mého názoru nedá beze zbytku vysvětlit příliš krátkým časovým odstupem. Asi v nějaké míře souvisí s příznačnou slepotou - někdy chtěnou, někdy nechtěnou - charakteristickou pro tehdejší anglický socialismus reprezentovaný intelektuály, jako byli H. G. Wells, G. B. Shaw a nebo další vůdčí osobnosti Fabiánské společnosti - baron a baronka Webbovi. V životopise Malcolma Muggeridge, Ransomova pozdějšího novinářského chráněnce a následovníka coby ruského zpravodaje, jsem si přečetl vzpomínku na rozhovor baronky Webbové a Muggeridgovy manželky: ta si stěžovala na nedostatek a špatnou kvalitu potravin v Moskvě 30. let. Baronka na to odpověděla: „Ale má milá, vždycky si přece v tom případě můžete dát rýžový puding - já to tak dělám“

Druhá polovina Ransomova života určitě nebyla nezajímavá a konec konců právě jí vděčíme za to, co je nesporně z jeho tvorby nejtrvalejší - za sérii knížek o Vlaštovkách, Amazonkách a dalších dětských hrdinech a hrdinkách. Bylo to ale období určitě méně dobrodružné a někdejší bolševický apologeta a Trockého sekretářka se brzy vpravili do nových rolí, zahrnujících společenské návštěvy, členství v klubech s kulečníkem a šachovými partiemi i péči o dům a zahradu - těch bylo v jejich životě mnoho, protože se často stěhovali jak v rámci Jezerního kraje tak i mimo něj. Až do roku 1955, kdy to už Arthurův zdravotní stav nedovoloval, manželé Ransomovi stále vlastnili nějakou loď a podnikali spolu docela náročné plavby.

Ransomova novinářská kariéra pokračovala i po návratu z Ruska. Jako ceněného zahraničního zpravodaje ho Manchester Guardian vyslal do Číny, Egypta a Súdánu. Psal pro list i pravidelný sloupek o rybaření a dostal také nabídku stát se německým dopisovatelem. Arthur ale stále toužil po tom, aby se stal tvůrcem příběhů a podle vlastních slov nedokázal ve svém psaní přepínat mezi polohou diskurzivní i fantazijní. V roce 1929 se po poradě s Evžénií rozhodl opustit dobře placené místo v Guardianu a pokusit se prosadit jako romanopisec. Novému nakladateli, kterým byl významný Jonathan Cape, nabídl jako přívažek k požadované knize esejů několik prvních kapitol „Boje o Ostrov“. Nakladatel souhlasil a vyplatil i zálohu. Jak už jsme se zmínili v úvodu článku, hrdiny knihy jsou vedle Amazonek Nancy a Peggy (jinak sester Blackettových) čtyři sourozenci Walkerovi - Vlaštovky John, Zuzana, Titty a Roger (pátý sourozenec - malá Bridget neboli Vicky - se v příbězích vyskytuje okrajově). A tady se znovu na scéně objevuje rodina Collingwoodova: Dora, sestra Barbary o jejíž přízeň Ransome usiloval, a která sama byla v určitém období objektem jeho zájmu, se provdala za irsko-arménského lékaře Ernesta Altounyana, jehož otec vedl nemocnici v syrském Allepu. Manželé Altounyanovi měli pět dětí a na konci 20. let několikrát během letních prázdnin navštívili Dořiny rodiče v Lake District. Ransome, který nikdy nepřerušil s Collingwoodovými kontakt, Altounyanovi děti na conistonském jezeře učil plachtit a „Boj o ostrov“ je uveden touto dedikací: „VĚNOVÁNO ŠESTICI, PRO KTEROU JSEM NAPSAL TUHLE KNÍŽKU ZA PÁR PANTOFLÍ“ (poznámka: tím šestým byl autor sám a turecké pantofle byly dětským honorářem za jeho jachtařské lekce). Manželé Ransomovi také v roce 1932 (to už byl na světě druhý díl série - „Trosečníci z Vlaštovky“) Allepo navštívili. Jedním z důvodů pro tento pobyt byl slib doktora Altounyana, že se pokusí Arthura zbavit problémů z dvanácterníkem - ty ho sužovaly po celý život. V ransomovské literatuře se píše, že Walkerovi sourozenci mají svůj předobraz právě v pěti dětech Altounyanových a skutečně - tři jména jsou totožná. V závěru své autobiografie Ransome ovšem ale tuto souvislost nezmiňuje (ač často prodlévá u mnohem podružnějších detailů) a popis pobytu v Allepu (mimochodem léčebně neuspokojivého, jak neopomene zaznamenat) tam zabírá méně místa než líčení cesty tam a zpět. Celkově je jasné, že jak Ransome, tak později po jeho smrti i Evžénie nelibě nesli pomýšlení, že by Arthurova spisovatelská představivost mohla v očích čtenářů potřebovat berličky reality. Ransomovi dokonce usilovali o to, aby zmíněné věnování bylo z dalších edic vypuštěno.

Vydání třetího příběhu - „Petra Kachny“ v roce 1932 bylo průlomové. Brzy po prvním následovalo vydání druhé a také obě předchozí knížky se začaly lépe prodávat. Do roku 1947, kdy vyšel dvanáctý díl série „Velká severní“ bylo vymýšlení a také ilustrování těchto příběhů hlavní náplní Ransomova života. Za „Holubí poštu“ byl v roce 1937 Ransome oceněn Carnegieho medailí za nejlepší dětskou knihu roku a v roce 1952 mu byl Univerzitou v Leedsu udělen čestný doktorát za literaturu.

Poslední léta Arthurova života byla poznamenána stále se stupňujícími zdravotními problémy. V roce 1957 se zranil pádem před kanceláří svého londýnského nakladatele a tato nenápadná nehoda odstartovala celou řadu komplikací, která jeho blízké vedla k přesvědčení, že brzká smrt je neodvratná. Ransome se ale téměř zázračně zotavil a stihl ještě napsat a v roce 1959 vydat knížku, kterou věnoval památce svého otce. Jmenuje se „Mainly about Fishing“ - „Převážně o rybaření“. V roce 1960 Ransomovi koupili svůj poslední dům v Lake District, ale 80. narozeniny v roce 1964 už s přáteli slavil na kolečkovém křesle. Úbytek fyzických i duševních sil byl nezadržitelný a po více než ročním pobytu v nemocnici poblíž Manchestru 3. června roku 1967 Arthur Ransome umírá. Evžénie ho přežila o osm let a oba jsou pohřbeni v milovaném Jezerním kraji, na hřbitově u kostela sv. Pavla v městečku Rusland.

Nechat si pokazit vztah k beletristickému dílu překvapivými informacemi, které zpochybňují autorovu lidskou integritu a odhalují nečekané souvislosti, není rozumné. Člověk se tomu ale asi nedokáže úplně ubránit a zvlášť to platí, když si prvotní obraz o autorovi vytvořil na základě bezvýhradného dětského obdivu k jeho knížkám. A tak mi dovolte, abych svůj referát o Arthuru Ransomovi zakončil vděčným „Swallows and Amazons Forever!“ - aneb po našem: „Ať žijí Vlaštovky a Amazonky!“.

Michal Hromek