O nás

Přihlášení / registrace


Znáte Vlaštovky a Amazonky? Chtěli byste se přidat ke klubu čtenářů spisovatele, který je přivedl na svět?

Poslední aktualizace 7.1.2021


Reportáže

Reportáže o aktivitách klubu

Harta 09

Od 7. do 10. května se uskutečnila Expedice Harta 09. Stává se již klubovou tradicí a uvidíme, jestli se ji podaří zopakovat i v příštím roce. Ale dosti teoretizování a přejděme k vlastní expedici. V podvečer před prodlouženým víkendem se účastníci sešli na obvyklém místě, tedy v Nové Pláni v penzionu U jelena. Sestava posádky byla jiná, což je dobře, ale na expedičním plavidle - Zefýru zbývala řada volných míst, což je škoda. Kromě stabilního skipera Františka, admirála Jiřiny, a prvního důstojníka Karla, kteří ještě žádnou expedici Harta nevynechali, zde byl (jako vloni) i Čáryfuk, z důvodu nedostatku posádky dočasně povýšený na druhého důstojníka. Loňský první důstojník Ťop se ještě zotavoval po operaci, což mu ovšem nezabránilo, aby neposlal po Karlovi perfektně vybavenou lodní kuchyni a vysloužil si tak nejednu vděčnou vzpomínku.
Váženým hostem byl nestor našeho klubu – Miloš Tureček, kterého budeme v dalším povídání zmiňovat pod jeho vodáckou přezdívkou Turda. První cesta vedla samozřejmě k vodě, potěšit se pohledem na Zefýr, zatím ještě vyvázaný na bójce. Trochu nepříjemným konstatováním bylo, že oproti loňsku byla hladina přehradního jezera výrazně níže – o téměř půldruhého metru. Trochu to komplikovalo nastupování na loď a vzbuzovalo obavy z přistávání během expedice.
Určitým zklamáním bylo, že jsme u večeře zjistili, že z v jídelním lístku inzerované zvěřiny je k dispozici pouze divočák. Nicméně kančí plátky na různé způsoby, které jsme si dali, nebyly vůbec špatné. Při večeři i po ní jsme kuli plány na dny příští. Druhý den ráno nás čekala samá příjemná překvapení. Počasí, z něhož jsme měli trochu strach, se ukázalo v nejlepším světle, a když jsme dorazili ke kotvišti, čekal nás Zefýr již vyvázaný ke kamenitému nábřeží. Tím nám jeho majitel Tomáš udělal radost a ušetřil dost času. Ustrojili jsme loď a nezapomněli při tom ani na klubovou vlajku. Vítr vál příznivý a dost silný, takže jsme raději zrefovali hlavní plachtu, abychom případně nedopadli jako John v TV.
Protože vítr vydržel po celý den, strávili jsme jej, kromě krátké přestávky na oběd (na ohni opečené klobásy) celý na oceánu. Zajeli jsme při tom i do dříve neprobádaných zátok.
Snad se František nebude zlobit, když prozradím jeho „patentní“ metodu přípravy grogu na cestu. Termosku naplníte částečně horkou vodou, přidáte cukr dle chuti a doplníte rumem. Když to uděláte ráno, máte ještě odpoledne příjemně teplý grog (pokud jej ovšem nevypijete už dřív). Menší zklamání nám způsobila večeře. Zjistili jsme totiž, že už došlo i kančí a dokonce i hovězí maso, takže výběr byl dost omezený. Nicméně oproti dávným námořníkům, kteří se živili převážně soleným hovězím, jsme se i tak najedli skvěle. Po večeři nám Turda ukázal část svého bohatství – deníky z cest po vodě a vodácké kroniky. Před časem jste měli šanci si část z tohoto pokladu přečíst ve vzpomínkách na cesty po Dunaji. Možná bude i pokračování… Vydrželi jsme nad tím sedět dost dlouho. Ráno byla posádka Zefýru doplněná o tři další členy – Lindu, Katku a Davida. Počasí bylo jachtařům opět nakloněné a tak jsme si na vodě hezky užívali. Zastavili jsme na oběd, kde Linda ve funkci lodního kuchaře připravila skvělý guláš, který dal jméno části pobřeží pod Kančenžangou. Na počest této významné a příjemné události nese jméno Gulášové pobřeží.
Zájemce o recept mohu uspokojit pouze orientačně: Základem jsou gulášové polévky „z pytlíku“, my jsme požili značku Vitana, ale s jinými by to šlo také. S vodou to nepřehánějte – raději o trošku méně než předpisuje návod. Základ se doplní oloupanými a nadrobno nakrájenými bramborami, nakrájenou klobásou a na tenké plátky nakrájeným česnekem. Vaří se, až jsou brambory měkké. Se solí buďte opatrní. Na čerstvém vzduchu chutná báječně.
Zatímco se vařil guláš, pokusilo se vrcholové družstvo o výstup na Kančenžangu, ale letos se pro nedostatek času dobytí nezdařilo. Jediným stínem nad úspěšným dnem bylo, že se kvečeru ztratil vítr a na kotviště v Nové Pláni jsme museli dojet na motor. Při večeři i po ní bylo opět velké vzpomínání, ale i plánování akcí příštích.
Poslední den se posádka opět obměnila. Z technicko-organizačních důvodů nás opustil Turda i trojčlenná posila z minulého dne. Chvilku to vypadalo, že se budeme plavit jen ve čtyřech, ale těsně před vyplutím dorazil Miloš Chlup s manželkou Maruškou. Zapadli mezi nás jako staří známí a hned bylo zas o čem povídat.
Ačkoli jsme měli trochu obavy, vítr nám opět přál a dokonce jsme si užili trochu závodění. Tomáš měl na vodě svou další loď a tak jsme měli možnost změřit síly. Cílem byl Leskovec nad Moravicí. Zefýr byl o něco rychlejší a spokojená posádka se šla posilnit do hospody U šneka. Zde jsme zjistili, že ve stejné budově má sídlo i Yacht Club Slezská Harta a na vývěsce jsme si prohlédli plány připravovaného přístaviště. Po obědě nás čekalo malé překvapení. Místo někde již běžné pozornosti podniku v podobě „panáka“ jsme dostali nanuk. To bylo příjemné a vítané zejména řidiči mezi námi.
Cestou zpět se opět trochu závodilo, ale tentokrát byl Zefýr o něco pomalejší. Do Nové Pláně se nám vlastně ani moc nechtělo, protože jsme věděli, že to bude vlastně konec prodlouženého víkendu. Po předání Zefýra majiteli jsme se rozloučili a vyrazili do svých domovských přístavů.

čfk

Jak jsem Hartu viděl a prožil já

Do Nové Pláně k penzionu U jelena jsme dorazili, jak se říká, na doraz. Popadli jsme bágl a větrovky a pospíchali kolem rybníka a po hrázi k molu, kde byly přípravy Zefýra k vyplutí v plném proudu. Jen jsme se přivítali s posádkou tak kapitán zavelel Plachty nahoru! a byli jsme na vodě.
A protože na takové lodi je třeba každé volné ruky k práci s plachtami, dostal jsem okamžitě za úkol pomáhat prvnímu důstojníkovi Karlovi s obsluhou hlavní plachty. Naštěstí vítr byl milostivý k nováčkům a foukal jen mírně a hlavně příznivě, takže obratů bylo při vyplouvání ze zátoky minimálně. To nám také umožnilo dát si závod s druhou lodí na vodě, Malou Mi, která patří stejnému majiteli jako Zefýr. My jsme měli výhodu v délce a příznivém větru (zadobok), Malá Mi zase v obratnosti a zkušenostech kapitána se zdejším oceánem.
První závod byl, kdo první dorazí pod Kančenžangu. V tomto případě Zefýr využil svých předností a díky příznivému větru vyhrál. Poté jsme z cvičných důvodů otočili a na oceánu u Leskovce trénovali obraty proti větru. Dost velká fuška. Po hodině tréninku jsme zamířili do zátoky u Leskovce, opatrně najeli na písčitokamenitý břeh, uvázali Zefýra ke kolíkům na břehu a zamířili do hospody U Šneka.
Příjemná hospůdka, v této době úplně prázdná, omezený výběr jídel, ale vybrali jsme si a bylo to velmi dobré. Nakonec přišlo i příjemné překvapení v podobě drobné pozornosti podniku – ledňák s meruňkovou příchutí, kterého jsme si vychutnali na zahrádce před hospodou spolu s příjemným výhledem na zátoku a Kančenžangu v pozadí.
Trochu jsem se obával, jak vrátíme Zefýra ze břehu znovu na vodu, ale důvěřovali jsem kapitánovi a oprávněně, protože to byla snadná věc. Kapitán a dámské obsazení vytvořili na zádi přiměřenou zátěž a mužská část posádky zvedla příď a po mohutném zabrání jsme vrátili loď na vodu. Po posledním odstrčení naskočil na příď i první důstojník Karel a jelo se. Kousek jsme museli na motor, abychom se dostali z mělčiny a mohli spustit ploutev a pak už to šlo ráz na ráz. Plachty nahoru a znovu na moře. Jen jsme opustili zátoku a dali se do křižování proti větru, objevila se asi dvěstě metrů před námi Malá Mi. Mířila stejným směrem jako my a tak kapitán rozhodl, že se ji pokusíme dojet.
Byly to závody jen jako, ale my jsme propadli kouzlu závodění a snažili se jako kdybychom jeli o život. Zpočátku se nám dařilo a dostali jsme se na stejnou úroveň jako Malá Mi, ale pak přišla úžina pod Kančenžangou a jedno místo bez větru a tam jsme ztratili všechno, co jsme do této chvíle najeli. Malá Mi nám ujela znovu na třista metrů a ani příznivý vítr v širší části nám nepomohl. Tentokrát jsme prohráli.
Po závodech jsme změnili kurz a zamířili do Bruntálské zátoky. Vítr vál tak všelijak, chvilku z boku, pak zezadu a zase zepředu, takže posádka měla plné ruce práce, i když vítr byl stále jen příjemný, nic divokého. V Bruntálské zátoce, na dohled silničního mostu jsme se otočili a zamířili zpět. To už také byl nejvyšší čas, abychom se vrátili do Nové Pláně, protože naše plachtění na Hartě se blížilo ke svému konci. Ve slábnoucím větru (kousek jsme museli i na motor) jsme propluli úžinou a dostali se do zátoky. Zde jsme zase chytili vítr a tak před molo jsme dorazili tak, jak se patří, s plnými plachtami. Obrat proti větru a Plachty dolů! Vyvázali jsme se u mola a dali jsme se do úklidu lodě před předáním. Než jsme plachty urovnali a uvázali přijel majitel s člunem a mohli jsme Zefýra předat.
Pak už nám zbylo jen rozloučení s přáním šťastné cesty domů a byl konec našeho dobrodružství se Zefýrem na Hartě.

Miloš
Fotky