C)Lodě v knihách A.R. - Petr Kachna, Slečna Lee, Velká severní? (Fr. Novotný)

D)Poznámka

Nechtěli jsme na moře

A) Jezerní oblast

1) Vlaštovka

„Byla to malá plachetnice, stavěná na plavbu v mělkém říčním ústí s písečným dnem, které za odlivu ani voda nezakrývá. Většina plachetnic mívá střední kýl, ploutev, která se dá spustit kýlem, aby loď plula ve větru bezpečněji. Vlaštovka jej neměla, ale měla o dost hlubší ponor, než to u malých loděk obyčejně bývá. Byla asi tak čtyři yardy dlouhá a poměrně široká. Stěžeň ležel uvnitř a vedle něho horní a spodní ráhno s pečlivě svinutou plachtou a dvě krátká vesla. Jméno Vlaštovka měla vymalováno na zádi.“
Tolik o Vlaštovce sám autor v překladu paní Zory Wolfové, vydání ze šedesátých let. Opravila jsem jen ten stožár, aby naši jachtaři nedostali osypky. A protože víme, že Vlaštovka byla skutečná Vlaštovka, na které děti Altounyanovy v létě 1928 na jezeře skutečně plachtily a po svém odjezdu ji věnovaly strýčku Arthurovi, lepší popis nezískáme. V některém předcházejícím Zpravodaji ji popsal František Novotný.
Předpokládám, že vycházel z internetových stránek Boats of Swallows and Amazons. Aspoň nákres Vlaštovky na těchto stránkách přesně odpovídá modelu, který mi podle jeho popisu v neznámém měřítku postavil Ivan Kronbauer. Když píšu v neznámém měřítku, není to tak docela pravda, protože není přesně známo, jak byla Vlaštovka velká. Sám autor ve svých knihách dvakrát píše, že byla dlouhá čtyři yardy, jednou ovšem píše tři až čtyři yardy. Ernest Altounyan ji koupil spolu s Amazonkou v Armside, vzdáleném asi 15 mil od Conistonu za 15 liber. Děti ji pojmenovaly Vlaštovka po staré laneheadské Vlaštovce, na které plachtili už jejich rodiče. AR nikdy nelpěl na domech nebo lodích, a tak ji už v roce 1935 nebo 1936 prodal jejímu poslednímu známému majiteli, Rogeru Fothergillovi, který ji vlastnil několik let. Když si ji kupoval, bylo mu asi čtrnáct let. Jednal pouze s agentem a s Ransomem se nesetkal, i když jeho tři knihy, které do té doby vyšly znal a byl pyšný na to, že vlastní právě Vlaštovku. Když rukoval za války do armády, nechal loď v loděnici na prodej a nikdy se nedozvěděl, kdo ji koupil. A tady stopa Vlaštovky končí…
Loni zahájili v TARSu diskusi na téma: „Máme ji postavit znova, ano či ne?“ V článku, kromě pozitivního nápadu, byly jenom argumenty proti. Kromě faktu, že nikdo neví, jak Vlaštovka vlastně vypadala, se jedná o velmi drahý projekt. Až se v Anglii rozhodnou, budu vás informovat. A jestli chcete můj tip, tak ji postaví! Tipněte si taky, třeba na mé mailové adrese – martina.miclikova@seznam.cz.

2) Amazonka

„Amazonka byla pěkná loď z borových prken napuštěných fermeží. Byla mnohem novější než Vlaštovka, stejně dlouhá, ale zdaleka ne tak prostorná. U místa, kde byl nasazen stěžeň, mezi stěžněm a ploutvovou skříní…“
Mavis, vzor pro Amazonku, byla druhou lodí, kterou Ernest Altounyan koupil v roce 1928 pro svoje děti. Jmenovala se Mavis (Drozd). To také bylo nikdy neužívané jméno Titty. Je známo, že děti dávaly jednoznačně přednost Vlaštovce. Jenže Amazonka zůstala v rodině Altounyanových až do dnešních dní. Ti ji trvale zapůjčili Windermere Steamboat Museu, kde je dodnes k vidění. Amazonka je vystavena „na suchu“, protože je příliš křehká na to, aby ještě mohla plout nebo dokonce plachtit. V roce 1989 byla restaurována a její oprava vedla ke vzniku Společnosti Arthura Ransoma – TARS. Fotka se moc nevydařila, ale je to jako sen, když se jí můžete dotknout – čtyřicet let po té, co jste o ní slyšeli poprvé a vidíte, že opravdu existuje... V archivu jsme našli pár obrázků plachtící Amazonky jeden připojujeme k článku. Ještě malé upřesnění: Ne že by Amazonka nebyla schopna plachtit, jenže její (nákladné) restaurování bylo provedené v souladu s dobovými technologiemi. Tedy žádné vyztužování laminátem a pod. Proto je samozřejmě daleko zranitelnější než Cochy (o níž bude řeč dál). Jim Andrews z TARSu se o ní vyjádřil, že je „zalitá do pryskyřice zvenčí i zevnitř“. Proto se Amazonka dostává na vodu pouze zcela mimořádně. (pozn. red.)

3) Skarab

„…a Dick s Dorotkou poprvé uviděli první loď, která jim kdy patřila. Ležela obrácená dnem vzhůru na podpěrách, spodek se jí leskl hladkým černým nátěrem a boky se zlatistě blyštěly na sluníčku, které sem pronikalo vraty. „Opravdu měří jen čtyři metry?“ ptal se Dick. „Vypadá mnohem větší.“ „Dělali jsme, co jsme mohli, aby byla skoro stejná jako vaše loď,“ řekl starý loďařský mistr Nancy. „Aspoň pan Turner povídal, že tak si to taky přejete. Nejspíš si chcete zazávodit.“
(Piktové a mučedníci)
Skarab byl stvořen podle Ransomovy vlastní lodě Coch-y-Bonddhu. Toto podivné jméno znamená mušku na chytání pstruhů. Nikde se mi nepodařilo najít, kdy byla Cochy nebo Cocky, jak jí přezdívali, postavena. Nevypátrala jsem ani její další osudy. Vím jen, že ji Ransome ještě používal jako lodní člun, aby se dostal na Nancy Blackett. Jisté však je, že přežila. Byla opravena a je v nepoměrně lepším stavu než Amazonka. Je majetkem TARSu a účastní se setkání jeho členů. A když je poblíž voda, což v Anglii často bývá, tak si i zaplachtí a naši angličtí přátelé s ní.

„V zátoce za mysem kotvilo podivné, temněmodré plavidlo. Byla to dlouhá úzká loď, která měla vysokou kajutu a v boku řadu zasklených oken. Příď měla klenutou jak starodávné koráby. Záď však měla jako paroloď. Nebylo na ní nic, co by vypadalo jako stěžeň, ale na místě, kde možná stěžeň býval, měla teď žerď na vlajku, postavenou zrovna před okny kajuty. Nad zadní palubou měla nataženou plachtu a pod ní seděl na lehátku velký tlustý muž a cosi psal. Loď byla přivázána k veliké bóji.“
Až do nedávna jsem se domnívala, že jednoznačným vzorem pro hausbót kapitána Flinta byla loď Esperance, která kdysi patřila jakémusi uhlobaronovi a v době, kdy Ransome Boj o ostrov psal sloužila skutečně jako hausbót. Ransome dokonce přiznal, že když jednou plul kolem, nahlédl do kajuty. Esperance dnes kotví ve Windermere Steamboat Museum a můžete ji tam navštívit. Průvodce v muzeu je ransomovský nadšenec, a na stole je připravena hostina, protože „všechny nejlepší námořní bitvy končí hostinou“! Jenže nebyl by to Arthur Ransome, aby všechno nezamotal. Christina Hardymentová kdesi v pozůstalostalosti vyhrabala Ransomem dokreslenou pohlednici parníčku Gondola, který od roku 1859 do roku 1936 vozil po jezeře Coniston turisty z jednoho konce jezera na druhý. Pak skončil jako hausbót! A od roku 1980, díky pár nadšencům, sbírce… a hlavně lásce k tradici, už zase brázdí vody Conistonu. Myslím, že jsme ho i zahlédli, ale nepoučeni… Pan Průša mi loni poslal z Conistonu pohled právě s Gondolou. Až tam pojedete, nezapomeňte se svést, okružní plavba je a 5,90, skupiny mají mírnou slevu. A proč se máte svézt? Na té staré pohlednici je Ransomovou rukou dopsáno „hausbót nějak takhle“. Byl to námět pro prvního ilustrátora Boje o ostrov Clifforda Webba. Tak si vyberte sami. Mně se ta Gondola docela líbí, i když posezení v Esperance s klíčem od Framu v ruce taky není k zahození.
Ve windermerském museu se dají najít i různé válečné kanoe, domorodé veslice a hlavně celá řada vzorů pro motorový člun paní Blackettové.
Na barevném obrázku si všimněte vlajky na stožárku nad kajutou. Zkoumali jsme ji patřičně zvětšenou a vše nasvědčuje tomu, že je to „zelená vlajka s bílým slonem“ jak ji známe z popisu bitvy v BO (pozn. red.)

„Vítr vál proti němu a Roger křižoval sem a tam, aby se jím prorval až k statku, kde na něj u branky čekala trpělivá maminka. Rozběhnout se rovnou proti větru nemohl, byl totiž právě plachetnicí, která veze náklad čaje a jmenuje se Pirátské triko.“ (Boj o ostrov – překlad B. Štěpánek – předválečné vydání nakl. Hokr)
Když jsem poprvé četla tuhle knihu anglicky, byla jsem na Pirátské triko zvědavá. A právem. V angličtině (i v novějších překladech) si totiž Roger hraje na jednu z nejslavnějších lodí Anglie vůbec – slavný čajový kliper Cutty Sark. Na oficiálních stránkách Cutty Sark jsem se dozvěděla tohle:
Před 137 lety, v pondělí odpoledne 22.listopadu 1869 spustili v Dumbartonu na řece Leven na vodu krásný malý kliper o výtlaku 963 tun. Dostal jméno, které se mělo stát ve světě lodní dopravy legendou. Cutty Sark byla postavena pro kapitána Johna Willise, který převzal otcovu firmu v londýnském přístavu. Ten toužil po tom, aby se Cutty Sark stala nejrychlejší lodí v každoročních prestižních závodech o to, kdo přiveze do Londýna první sezónní čaj z Číny. Stavitelem byl Hercules Linton, spolumajitel firmy Scott & Linton. Firma se však dostala do potíží a nakonec zkrachovala a stavbu dokončila jiná firma. Loď byla k dokončovacím pracem odtažena do Grenocku a posléze odplula do Londýna, aby nalodila svůj první náklad do Číny. A jak vlastně přišla ke svému jménu a co vlastně česky znamená? Existuje stará skotská legenda o farmářovi, který se příliš dlouho zdržel v hostinci a cestou domů pak potkal víly, které tančily u kostela. Jedna z nich byla mladší a hezčí než ostatní. Oblečena byla do krátké košilky. Té se v regionálním nářečí říká „cutty sark“. A právě tuto pověst proslavil ve své básni Robert Burns. Proč si John Willis vybral právě „košilku“ pro jméno své lodi není známo. Zato se ví, že to byl sečtělý muž, který měl rád poezii. Jinou svou loď pojmenoval Hallowe´en, podle jiné básně Roberta Burnse. 16. února 1870 vyplula Cutty Sark na svou první plavbu do Šanghaje. Velel jí kapitán George Moodie a vezla podle kapitánova lodního deníku „velké množství vína, pálenky a piva“. Příjezd lodi do Šanghaje s „vyrobeným zbožím“ je zaznamenán v novinách The North China Herald 2.června 1870. To byla první z osmi úspěšných cest pro čaj do Číny. Ale Cutty Sark se nikdy nestala nejrychlejší lodí v čajových závodech. Pronásledovaná špatnými větry a smůlou nikdy nesplnila největší ambice svého majitele.
Nejblíže k tomu měla v roce 1872, kdy měla poprvé možnost utkat se v čestném závodě s Thermopylami. Když koncem května připlula do Šanghaje našla tam Thermopyly, které nakládaly čaj. Obě lodi vypluly z Woosongu 17.června a bok po boku pluly čínským mořem do Indického oceánu. 7.srpna a s dobrým zadním větrem plula Cutty Sark dobrých 400 mil před Thermopylami. 15.srpna však došlo ke katastrofě. Nevydrželo kormidlo a posádka ho musela hned dvakrát na hlubokém moři opravovat. Loď doplula do Londýna 19.listopadu, nějakých sedm dní po svém soupeři. Odvaha a rozhodnost kapitána Moodieho a jeho posádky získala Cutty Sark velké uznání, ale kapitán se vzdal velení a Cutty Sark se už nikdy nedostala tak blízko k vítězství. Naposledy vyzvedla Cutty Sark náklad čaje v roce 1877. V prosinci toho roku odplula s nákladem uhlí do Sydney a pak plula do Šanghaje pro čaj. Doplula tam v dubnu 1878, ale kapitán Tiptaft tam už žádný náklad čaje nesehnal. V té době tento obchod už plně převzaly parníky. Na scéně se poprvé objevily už v roce 1869, kdy byl otevřen suezský průplav. Ten umožnil parníkům plout přímou cestou ze Středomoří do Rudého moře, zatímco plachetnice závislé na větru musely nadále obeplouvat Afriku kolem Mysu dobré naděje. Kapitán Tiptaft nesehnal náklad čaje a v listopadu 1878 v Šanghaji zemřel. Velení převzal jeho první důstojník James Wallace. Loď začala převážet různé jiné zboží z a do nejrůznějších přístavů světa. V roce 1880 první důstojník Sidney Smith, vše naznačuje, že vyprovokován, zabil námořníka Johna Francise. Byl na lodi uvězněn, ale kapitán Wallace mu dopomohl k útěku. Posádka se vzbouřila a odmítla vykonávat rozkazy. Navíc 5. září uvízla loď na tři dny v bezvětří. Pronásledován pocitem viny, bezvětřím, sálajícím vedrem a poznáním, že jeho kariéra je u konce, kapitán Wallace skočil přes palubu. Přestože se posádka pokoušela ho zachránit, jediné co ještě zahlédli, bylo množství žraloků divoce se prohánějících ve vodě…Aby se situace ještě zkomplikovala, byl na Cutty Sark převelen z Halowe´enu kapitán William Bruce. Podle všech svědectví byl Bruce nekompetentní opilec, který nebyl ani schopen nalodit dostatečné množství zásob, takže posádka v důsledku toho hladověla. Po připlutí do New Yorku se provádělo vyšetřování. Kapitán Wallace a jeho první důstojník byli suspendováni a novým velitelem Cutty Sark se stal kapitán F.Moore. Právě pod jeho velením zažila Cutty Sark svá nejúspěšnější léta.
Její první plavba z Nového Jižního Walesu trvala 83 dní a byla to vůbec nejrychlejší plavba roku 1883–1884. Byl to pozoruhodný úspěch i vzhledem k tomu, že lodi bylo již 14 let a byla asi uprostřed své plánované životnosti – 30 let. Kapitána Moora nahradil kapitán Richard Woodget, vůbec nejúspěšnější kapitán, který kdy velel Cutty Sark. Byl to odvážný navigátor a úspěšný manažer „lidských zdrojů“, který uměl dostat to nejlepší jak z lodi, tak z posádky. Aby využil dobrých větrů kolem Mysu Horn, objížděl ho mnohem jižněji než ostatní lodi a protože byl taky nadšený fotograf, zvěčnil Cutty Sark na mnoha fotografiích mezi plujícími ledovci. Na své první plavbě doplul kapitán Woodget do Austrálie za 77 dní a zpět za 73 dny. To byl počátek desetileté dominance Cutty Sark nad obchodem s vlnou mezi Austrálií a Velkou Británií. V roce 1889 byla Cutty Sark účastníkem, v Británii velmi populárního, incidentu s parníkem Britania. V noci 25.července parník Britania, plující rychlostí 14,5 až 16 uzlů, předjela Cutty Sark, plavící se rychlostí 17 uzlů. Robert Olivey, druhý důstojník na Britanii, pozoroval překvapeně světla plachetnice, která je předjížděla a zavolal kapitána Hectora. Ani jeden z nich nemohl vědět, že to byla Cutty Sark a zápis v lodním deníku překvapuje dodnes:
„Plachetnice nás předjela a minula nás!“
Po té, co parníky přebíraly čím dál tím větší podíl námořní přepravy, přinášela Cutty Sark svému majiteli stále méně peněz a tak ji John Willis v roce 1895 prodal portugalské firmě J.Ferreira & Co. za 2 100 liber. Po prodeji byla loď přejmenována na Ferreiru. V době portugalského vlastnictví se většinou plavila mezi Lisabonem a jeho zámořskými koloniemi a její posádka tvrdila, že je stále schopná plout rychlostí šestnáct uzlů.
V říjnu 1915 Portugalsko vyhlásilo válku Německu a existovalo velké nebezpečí, že loď bude potopena nepřátelskými aktivitami. Přežila až do ledna 1916, kdy za špatného počasí přišla o hlavní a části dalších stěžňů. Značně poškozenou Ferreiru odtáhli do zátoky Table Bay v Jižní Africe. V důsledku válečné nouze a nedostatku vhodného stěžně a lanoví strávila v Kapském městě přes osmnáct měsíců. V lednu 1922 vplula Ferreira do lamanšského průlivu a kapitán s ní doplul do přístavu ve Falmouthu k opravě. Tam ji spatřil pensionovaný kapitán plachetnic Wilfred Dowman a rozhodl se ji koupit. Přesto se však Ferreira vrátila do Lisabonu a byla prodána jinému portugalskému vlastníkovi. Její jméno bylo opět změněno na Mariu do Amparo. Ale Dowman se stále nevzdával. Stálo ho to 3 750 liber (cena byla vyšší, než hodnota lodi dokonce v roce 1895). V roce 1923 se Cutty Sark pod původním jménem vrátila do Falmouthu a do britského vlastnictví.
Wilfried Dowman restauroval loď do přibližné podoby, jakou mělav dobách, kdy vozila čaj a vlnu a Cutty Sark sloužila jako tréninkováloď pro mladé kadety. Od šestnáctého století, kdy byla veřejnosti otevřena loď Francise Draka Golden Hind, to byla taky první loď, otevřená veřejnosti. Kapitán Dowman zemřel v roce 1936. Jeho vdova nebyla schopna sama loď provozovat, a tak ji prodala společnosti Incorporated Thames Nautical Training Colledge. Cutty Sark opustila Falmouth v roce 1938. Diváci se s ní loučili jásotem, ostatní lodě v přístavu houkáním. Bylo to naposledy, kdy vyplouvala na moře.
V prosinci 1954 byla Cutty Sark vtažena do speciálně postaveného suchého doku v Greenwichi. Následovaly tři roky rekonstrukčních prací. Ve svém suchém doku už zůstala. Od slavnostního oficiálního otevření britskou královnou Alžbětou v roce 1957 ji navštívilo více než patnáct miliónů návštěvníků z celého světa. V tomto počtu jsem zahrnuta i já a možná i někdo z vás.

Minule jsem vám slíbila, že co se lodí týče, bude další pokračování asi zajímavější. Autor popustil uzdu své fantazii, alespoň co do názvů lodí. Na rozdíl od jezerních lodí, ovšem tyto lodě, s jedinou výjimkou, ke které se ještě dostaneme, pro něj nebyly už onou „srdeční“ záležitostí. Jsou to prostě lodě z knih, nedají se dostopovat do dnešních dnů a pro nás jsou asi tak zajímavé jako Pirátské triko. Osobně věřím, že pro každou loď plavící se Klubem Lysek a Velkou šestkou existovala nějaká reálná předloha, i když se dá občas špatně vypátrat a informací o ní je pomálu. Tak tady jsou, dneska lodě z knih Klub lysek a Velká šestka.

Konečně ji opravdu spatřili, ale ani je nenapadlo, že je to ona, taková to byla krásná bílá plachetnice, která kotvila u břehu, přes kajutu a přes kormidelní prostor měla přetaženou krycí plachtu a vypadala dočista, jakoby byla připravena k spánku.
Když jsem se poprvé někde dozvěděla, že Albatros se v předválečném vydání jmenoval Racek, řekla jsem si proč asi. No asi proto, že Albatros se v originále jmenuje Teasel, což je pravděpodobně do češtiny nepřeložitelné, protože to znamená soukenickou štětku! Proč se tak ovšem Albatros v originále jmenuje, se mi nepodařilo vypátrat. Jediné, co vím, je fakt, že Angličané to berou jako fakt a vůbec je nenapadne to zkoumat. Protože ne tak úplně důvěřuji slovníku, slovo tease znamená taky škádlit nebo dobírat si někoho, zeptala jsem se v Norfolku našich hostitelů. Ani nezaváhali, potvrdili mi tu štětku. V Norfolku panuje názor, že Albatros byla jachta zapůjčená z loděnice Percyho Huntera na řece Womack. Tam si dodnes můžete zapůjčit nádherné mahagonové plachetnice. Když my jsme proplouvali okolo, byla jich tam zakotvená celá řada. Vypadaly s krycí plachtou přesně stejně, jako když Albatros poprvé spatřili Dick s Dorotkou. Literatura dodává, že původních plachetnic podobných Albatrosovi je dnes třináct, vlastní je Norfolk Heritage Fleet Trust, dodnes nemají motor, za to mají bidlo. Všechny mají dodnes původní olejové lampy a jediný ústupek jedenadvacátému století je ten, že primusy nahradil propan butan. Obecně panuje názor, že předlohou pro Albatros byla plachetnice Fairway, kterou si Ransomovi zapůjčili u Jacka Powlese ve Wroxhamu v roce 1933, kdy se na Broads vrátili. Fairway měla na rozdíl od Albatrosu pouze tři palandy ve dvou kajutách. O rok později se Ransomovi vrátili znovu a prožili mnohé z toho, co později admirál a jeho posádka Albatrosu.

Takhle malou plachetnici v životě neviděli, nebyla vlastně o nic větší než lodní čluny, jaké za sebou obvykle vozí plachetnice. Měla stěžeň a krycí plachtu přetaženou přes kousek trupu, která tvořila malé chráněné místečko na vaření.
O Sýkorce jsem se nedozvěděla nic. Z toho, jak je zdůrazněno, že byla malá, předpokládám, že byla menší než Vlaštovka, Amazonka neb Skarab. Pravděpodobně to byla maličká plachetnička, pro kterou autor nepotřeboval žádný vzor. Když jsme byli v Norfolku, slíbili nám Monkhousovi, že nás svezou na plachetničce. Tak nějak já si představuji Sýkorku. Ta jejich se jmenuje Hebe.

Těsně za kůlnou byla ke břehu uvázána Tomova loď, dlouhá pramice s plochým dnem, kterou si Tom vlastnoručně udělal a která se jmenovala Vydra. Plachty samozřejmě neměla, ale Tom ji měl rád jako starého kamaráda…
Pro Vydru asi konkrétní předlohu nenajdeme. Nikde jsem se nedočetla, že by si AR někdy sám vyrobil pramičku, a tak nejzajímavější bude asi její jméno. No, na Vydře by toho asi tak moc zajímavého nebylo, jenže v originále se jmenuje Dreadnought. Slovník uvádí pro dreadnought několik významů. Pro nás bude nejdůležitější význam první – zastarale neohrožený člověk nebo taky nebojsa. Jestli to byl výraz zastaralý už v roce 1906, kdy 10. února bitevní loď tohoto jména spustili na vodu, slovník neuvádí, ale jisté je to, že se Dreadnought stal za těch 100 let od doby, kdy byl spuštěn na vodu nejen vzorem pro celou třídu lodí, ale dokonce synonymem pro bitevní loď. Dreadnought je výsledkem poučení, které si vzaly evropské námořní velmoci z rusko-japonské války. Tehdejší první lord Admirality Fisher, prosadil stavbu této kvalitativně nové kategorie bitevní lodě a upevnil tak prvenství Británie mezi námořními mocnostmi. Bitevní lodě třídy dreadnought mají proti starším bitevním lodím cca 2x silnější hlavní výzbroj (8–12 děl ráže 305 mm, nejčastěji ve dvoudělových pancéřových věžích). Díky turbínovému pohonu disponovaly vyšší rychlostí (obvykle 21–23 uzlů). Výtlak prvních dreadnoughtů se pohyboval kolem 20 000 tun. Britské lodě postrádaly střední dělostřelectvo. Hlavní rozdíl oproti starším lodím tkvěl v tom, že dreadnoughty střílely na větší vzdálenost, což obsluze děl umožňovalo opravit náměr. Brzy po Británii zavedly lodě tohoto typu také ostatní námořní mocnosti:
• USA 1909 (třída South Carolina)
• Francie 1910 (třída Courbet)
• Rakousko-Uhersko 1912 (třída Tegetthof)
• Japonsko 1912 (třída Kawachi)
• Rusko 1914 (třída Gangut)
V důsledku soupeření mocností o dominanci v námořním zbrojení docházelo k zesilování výzbroje, pancéřování a tím i velikosti dreadnoughtů. Pro lodě s ráží hlavních děl vyšší než 305 mm se začalo užívat názvu superdreadnought (první byly britské lodě třídy Orion v roce 1912 s výzbrojí 10 děl ráže 343 mm). Vývoj dreadnoughtů vyvrcholil za první světové války konstrukcí lodí třídy Queen Elisabeth (Velká Británie) a Baden (Německo) s děly ráže 380 mm. V souvislosti s loděmi konstruovanými po 2. světové válce se již označení dreadnought nevyskytuje. Zajímavostí je fakt, že v německém námořnictvu bylo pojmenování dreadnought odmítáno a místo něj byl pro tuto kategorii lodí užíván název Gross Linienshiff. A takhle vypadá popis původní lodi podle naučného slovníku:
HMS Dreadnought
(HMS = His (popřípadě Her) Majesty Ship = loď Jeho (Jejího) Veličenstva je označení všech britských lodí) Stavba lodi HMS Dreadnought začala 2. října 1905, na vodu byla spuštěna 10. února 1906. Byla to první velká válečná loď opatřená děly ráže 305 mm a parními turbínami. Jejich výkon byl 23 000 hp a poháněly čtyři lodní šrouby. S tímto výkonem loď dosahovala rychlosti 21 uzlů. Svou konstrukcí předčila všechny dosud postavené válečné lodě. V roce 1923 byla sešrotována.
-Výtlak: 18 420 t
-Délka: 160 m celkem
-Šířka: 25 m
-Ponor: 8 m
-Pohon:
-Kotle: 18 kotlů Babcock & Wilcox
-Turbíny: 4 lodní šrouby poháněné parními turbínami
-Výkon: 23 000 hp
-Zásoby: 900 t uhlí, 1 120 t oleje
-Dosah: 6 620 mil při 10 uzlech, 4 910 mil při 18,4 uzlech
-Rychlost: 21 uzlů
-Pancéřování:
-Pás: 100 až 280 mm uprostřed lodi, na koncích 64 mm
-Paluba: až 75 mm
-Věže: 280 mm
-Barbety: až 280 mm
-Velitelská věž: 280 mm
-Výzbroj
-Hlavní výzbroj: 10 děl ráže 305 mm po dvou v pěti věžích
-Sekundární výzbroj: 27 děl ráže 102 mm
-Torpéda: pět torpédometů ráže 457 mm
-Posádka: 695–773
Uznejte, že to je důstojný název pro pramičku Toma Dudgeona. V anglickém originále Klubu Lysek se o jménu lodě taky trochu žertuje a teď, když už víme, jak se vlastně jmenovala, se to pokusím přeložit:
„Jmenovala se Dreadnought a nepřátelé o ní říkali, že jí to jméno sluší, protože ať už se s ní stane cokoliv, nebude to horší, než už to je.“

Proti proudu se k nim prodíral starý černý člun s krátkým neohrabaným stožárem, na němž se třepetala černá vlajka. Na člunu veslovali dva malí chlapci, každý se oháněl jedním veslem. Třetí stál u kormidla a prohlížel si obrovským starobylým dalekohledem něco na břehu.
Těžko říct, zda někdy po norfolkských řekách plula předloha Smrti a slávy. Jednou jsem kdesi četla, že někdo podobný lodní člun potkal a zamýšlel se stejně jako my. Kdo ví? Ransome ale měl nepochybně určitou loď na mysli, protože její nákres se našel v jeho pozůstalosti. Píše se tam, že délka byla 21 stop a hloubka 4 stopy (1 stopa = asi 30 centimetrů). Rozměry přesně odpovídají velikosti jednoho člunu ze seznamu z vyhlášky o záchranných člunech. A překvapí někoho, že se do takového člunu dá postavit kajuta? Mě spíš napadá, že bych na Smrti a slávě nechtěla veslovat. Určitě ne přes Breydon! V originále se loď jmenuje Death and Glory stejně jako česky.

Náhle proti nim vyplula skupinka pěti malých plachetnic, které křižovaly ze strany na stranu a vypadaly jako hejno motýlů
Dobrá zpráva pro všechny, kteří dočetli až sem. Blesk nebo jeho předloha stále ještě závodí na norfolkských řekách! Pan Farland byl nepochybně členem jachtařského klubu v Horningu – Horning Sailing Club, který existuje dodnes. Nepochybně závodil na „White Boat“, bílé lodi, 20 stop dlouhé plachetnici třídy Yare and Bure One Design, „monotyp Yare and Bure“. Jen jméno Blesk, v originále také Blesk, Flash, do této třídy jaksi nesedí, protože všechny lodě se jmenovaly po motýlech a můrách. Možná, že se Ransome obával, aby se mezi novými vlastníky těchto plachetnic neztrhl boj o pojmenování nové lodě podle jeho literární předlohy. Flotila asi deseti White Boat dodnes v Horningu plachtí a pravidelně závodí, stejně jako v roce 1930. Třída je stále velmi populární. Plachetnic je dodnes 111 a kolem stovky z nich je stále registrováno jako závodní jachty, včetně třech původních, postavených v roce 1908. Nové jsou samozřejmě laminátové, ale jsou natřeny stylově na bílo. V roce 1938, čtyři roky po té, co vyšel v Anglii Klub Lysek, pojmenovali jednu třídu Grizzled Skipper (Prošedivělý kapitán), což bylo jméno plachetnice, kterou na konci knihy porazil Blesk „o celou délku krátké přídní čnělky“. Tohle nevím, kde Angličané vzali. V českém překladu to není a náhodný pohled do originálu taky nic neprozradil.

Vtom zaslechly šplouchnutí bidla a pohlédly proti proudu. Za ohybem řeky se vynořila pramice se vztyčeným stožárem a plachtou připravenou, jen ji napnout. Pramici, která se jmenovala Sir Garnet, znaly a po hlase poznaly i jejího kapitána Jima Wooddalla.
Dvojčatům ujela loď, ale co na tom? Vezou se teď na nejrychlejší pramici, jaká jezdí po téhle řece…
Těžko říct, kolik nákladních pramic ve třicátých letech ještě po norfolkských řekách plulo. Kdysi jsem kdesi četla, že doba jejich slávy v té době už taky dávno pominula. Jisté je jedno, dnes tam pluje jediná, jmenuje se Albion. Existuje ještě jedna, ta se jmenuje Maud a je v rekonstrukci. Kromě těchto dvou se tam plaví ještě asi dvě, Hathor a Solace, které byly již dříve přebudovány na výletní lodě. Pronajmout si je můžete ve Wroxhamu. Albion kotví na řece Womack, má hladkou, karvelovou, obšívku na rozdíl od mnohem běžnější klinkrové. Kdysi se jich na těchto řekách plavilo víc než dvě stě a vozily náklady zboží do všech vesnic podél řek. Každá vesnice měla samozřejmě své přístaviště. Většina těchto pramic byla kolem 50 stop dlouhá a uvezla až 40 tun nákladu. 40 stop vysoký stěžeň byl pečlivě vyvážen, takže složit ho před mostem bylo skutečně tak jednoduché, jak je popsáno v Klubu Lysek. Albion byl postaven v roce 1898 roce 1985 si v seriálu BBC zahrál Sira Garneta. Pramice Sir Garnet ale nikdy neexistovala. Jméno je inspirováno Ransomovým dětským válečným hrdinou. Sir Garnet byl pravděpodobně popsán podle pramice Lord Roberts, vedle které Ransome v roce 1934 kotvil v Horningu. Existovala však obchodní pramice Garnet postavená v Becclesu asi před sto padesáti lety, ale neví se, zda se stále ještě plavila ve třicátých letech.

…a tam se nedaleko bažin nad Breydonem setkali s temžským člunem, který si razil cestu vodou, až se mu voda pod přídí bíle pěnila.„Jmenuje se Vítejte a je z Rochesteru, řekla Pravka, když si přečetla jméno lodi na záchranné bóji.
Když jsem poprvé viděla v Pin Millu temžský člun, vlastně temžskou bárku, jak prý zní oficiální český název, fascinovalo mě, jak velká je to loď. Vítejte se zakládala na skutečném temžském člunu Pudge, vedle kterého běžná na Temži v devatenáctém století. Měla ploché dno a mohla se plavit po úzkých a mělkých řekách. Ale temžské čluny se plavily mnohem dál, podél celého jižního pobřeží Anglie, jak my víme do Norfolku a dokonce přes kanál a přepravovaly nejrůznější náklad s pouze dvoučlennou posádkou. Podle dnešních standardů by se to považovalo za těžkou fyzickou práci, ale problém byl i v tom, že na lodi nebyl dostatek prostoru k ubytování. Čluny byly většinou dřevěné, i když nemalá část nich byla i ocelová. Byly 25-30 metrů dlouhé s asi šestimetrovým čelenem a useklou zádí, na které bylo upevněno obrovské kormidlo. V podpalubí byl většinou nákladní prostor se dvěma malými kajutami na přídi a na zádi.
Temžské bárky měly většinou čelenové, rozpěrové, oplachtění na dvou stěžních. Většina měla nad hlavní, rozpěrovou plachtou velkou vrcholovou plachtu a před stěžněm na dlouhém čelenu až tři stěhovky. Zadní stěžeň byl mnohem menší. Na něm byla upevněna jediná plachta, jejíž jediným úkolem bylo pomoci kormidelníkovi při křižování proti větru. Oplachtění se různilo podle velikosti člunu, plachty měly plochu 300–500 m2. Typickou červenou barvu plachet má na svědomí jejich vodovzdorná úprava. Čluny neměly žádné pomocné motory, i když mnohé v pozdějších letech motorem vybaveny byly. Za dobrých podmínek dosahovaly rychlosti přes 12 uzlů a boční plouhy, z nichž se spouštěla vždy ta závětrná jim pomáhaly k velmi efektivnímu plachtění proti větru. Plachty se daly vztyčit v jakékoliv kombinaci. Tyto čluny s velmi plochým dnem byly velmi universální a ekonomické. Mohly plout dokonce v hloubce 1 metru nebo mohly nasednout na dno v přílivových vodách, tak jak já jsem to viděla v Pin Millu, aniž se převrátily. To jim umožňovalo doplout prakticky kamkoliv a naložit a vyložit zboží kdekoliv. Hlavní stěžeň se mohl složit, aby čluny propluly pod mosty a navíc se plavily úplně bez zátěže. Jejich zlatý věk nastal na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Tehdy jich bylo registrováno více než 2000. Pak jich postupně ubývalo. Poslední temžský člun, který se plavil pouze pod plachtami byl člun Cambria, který v roce 1969 vlastnil kapitán A.W.Roberts. Ale po druhé světové válce lodní dopravu postupně vytlačoval “pokrok”. Dnes bylo malé množství temžských člunů, které přežily, přeměněno v zábavní lodě a dokonce se pořádají závody. A to je taky osud Pudge - je stále na vodě a dá se pronajmout.

Najednou za sebou uslyšeli pekelný rámus a vzápětí se kolem nich s řevem přehnal jeden z těch velkých motorových člunů, jaké viděli ve Wroxhamu. Nechal za sebou vysokou vzteklou brázdu, až se malý člun celý rozhoupal.
Pravdou asi bude, že Margoletta zajímá málokoho. Ať jsem pátrala v jakýchkoliv anglických materiálech, objevila jsem pouze nové fotky s textem, že Margoletta vypadala asi takto. Víme, že si ji Hrubiáni půjčili ve Wroxhamu. Když jsme tam dorazili my, říkala jsem si, že musíme mít loď ze stejné půjčovny. Ale v anglickém originále jsem se dočetla, že Margoletta byla jednou z Rodleyho lodí. Takovou půjčovnu jsme tam neviděli, dokonce jsme ani nevěděli, že se po ní máme dívat. A taky nevím, jestli si jméno půjčovny Ransome nevymyslel. A není to nakonec jedno?

Starý Bob seděl pohodlně na zádi, ruku přehozenou přes kormidlo, a s úsměvem jí přitakal. „Nemůžu si stěžovat,“ volal na Pravku. „Jak řekne ‚Jede se’,už plachetnice jedou, na to se dá vzít jed.“
Jede se byla inspirována tažným člunem Surprise, který jakoby Jede se z oka vypadl. Patřil „starému barbarovi“, ne nepodobnému starému Bobovi, který Ransoma nejednou provezl Great Yaremouthem.

…, že tatínek musel Blesk odhlásit, ale jen se vrátí, že chce vyzvat k zvláštnímu závodu vítěze. Jim Woodall soudil, že nejspíš vyhraje Šedý kapitán. „A moc rád bych viděl, jak si to s ním Blesk rozdá,“ dodal.
Tak nakonec jsem ho tam našla. Mluví se o něm na Siru Garnetovi, když Levka s Pravkou pronásledují Albatros. A nemohla to být jiná loď než plachetnice White Boat. Podle všeho skutečně existovala plachetnice White Boat, která se jmenovala Grizzled Skipper, jak zní její jméno anglicky a pár let po vydání Klubu lysek dokonce celá třída těchto lodí.
Tak tady končil můj původní text. Já jsem si musela přečíst Klub lysek znovu, abych tam tuhle lodičku vůbec našla a ani jsem netušila, jaké vášně vzbudím. Trvám na tom, že překlad Šedý kapitán je sice doslovný, nikoliv otrocký! Nepředpokládám, že kteréhokoliv překladatele by vůbec kdy napadlo tento výraz hledat ve slovníku. Proč taky. Kdyby měl ve slovníku hledat dva tak elementární výrazy, nemohl by si říkat překladatel! Pokud by ovšem náhodou nebyl jazykově vzdělaným entomologem. A světe div se, i takové členy mezi sebou máme! „Grizzled Skipper“ je totiž anglický název pro motýla soumračníka. Skippers jsou česky soumračníci (Lepidoptera – motýli, čeleď Hesperiidae) a Grizzled Skipper je Pyrgus malvae Linnaeus 1758, tj. česky Soumračník jahodníkový. A protože jsme si už dřív říkali, že se tyto lodě jmenovaly po motýlech a můrách, bude to nepochybně pravda. Ale upřímně řečeno, kolik z vás kdy slyšelo slovo soumračník? A líbí se vám?
Když jsem na netu zkoumala, o čem se to vlastně dohadujeme, objevila jsem poměrně chlupatého, prošedivělého motýla s bílými tečkami kolem kraje křídel, žádná velká krása. A o tu zde asi půjde především. Považovala jsem za nezbytné zavolat paní Wolfové, na co zase ransomovští badatelé nepřišli. Mimochodem, paní Wolfová děkuje za upozornění, ale… Upřímně řečeno, dokud jsem nevypátrala v anglických materiálech, že se tyto lodě jmenovaly po motýlech a můrách, asi to nikoho ani nenapadlo. Jsem přísným zastáncem práva překladatele na jakousi svou uměleckou licenci. Jak byste se asi tvářili, kdyby v Klubu lysek Blesk vyhrál nad Soumračníkem jahodníkovým? Asi rozpačitě, ledaže by vyhrál nad Babočkou admirál, pokud by naše překladatelka byla poučeným entomologem, věděla, že to má být motýl nebo můra a hledala nějaký přijatelný, poetický kompromis.
A abych tu debatu nějak zakončila, zeptala jsem se ransomovského nadšence z Anglie. Tady je jeho odpověď: „Když přemýšlím o „Grizzled Skipper“, myslím na motýla. Ale možná jen proto, že jsem četl Klub lysek. Nemyslím si, že bych ho poznal, kdybych ho uviděl.“

Motoráček plul docela pomalu, a když si jeho kormidelník všiml, že Péťa rybaří, zpomalil ještě víc. Vyhodil dokonce rychlost a člun teď plul skoro neslyšně. Péťa si ho dobře prohlédl a všiml si, že to není jen tak ledajaký motorový člun, ale že byl postaven tak, aby se s ním dobře rybařilo. Na zvláštních opěrách na střeše kajuty zahlédl Péťa rybářské pruty a další podpěry uviděl na palubě.
Těžko říct, který motorový člun měl Ransome před očima, když popisoval Vorvaně. Pravděpodobně některý z těch, které si sám zapůjčil, když nejel plachtit, ale rybařit. Já jsem našla dva – Delight a Royal Star, Potěšení a Královskou hvězdu. Delight, samozřejmě s lodním člunem s plachtou, si Ransome a jeho přítel půjčili v loděnici Herberta Woodse ve Wroxhamu a právě tam Ransoma jeho přítel zavezl s bolestmi břicha, aby mu okamžitě operovali akutní zápal slepého střeva. Moc toho tenkrát asi nenarybařili. Royal Star si zapůjčili o pár let později s manželkou od přítele Jacka Powlese, u kterého si léta pronajímali plachetnice. Ransome k tomu dodává:
„Ani jeden z nás jsme v nejmenším netoužili plout v motorovém člunu, ale potřebovali jsme pohyblivý hausbót. Tak jsme si půjčili ve Wroxhamu Royal Star a odpluli nahoru za Potter Heigham, abychom mohli rybařit v horních vodách řeky Thurne…“ Tak si vyberte, ale možná je řešení úplně jinde. Jak už jsem nepochybně psala, motoráky zajímají ransomovské nadšence minimálně. Vorvaň se anglicky jmenuje Cachalot, což je česky opravdu vorvaň. Jenže pro vorvaně existuje ještě jeden výraz. Jestli mezi nimi existuje nějaký rozdíl, případně jaký, se mi nepodařilo zjistit. Druhý anglický název „Sperm Whale“ souvisí s mléčně bílou substancí spermacet nacházející se v její hlavě a původně zaměněnou se spermatem. Uznejte, že Cachalot je lepší. Asi je to název, který užil ve svém slavném románu Bílá velryba Herman Melvill. Byla to jedna z oblíbených knih Arthura Ransoma. Naučný slovník říká, že historicky a ve slovanských jazycích (ruštině, polštině) je velryba známá také pod názvem kašalot. Slovo prý pochází z cachalote, pravděpodobně odvozeného od slova cachola, hovorově hlava.

A majitelé Letící hvězdy zas vysvětlovali, že se jim malá závodní plachetnička zachránila jen šťastnou náhodou, jinak by se byla roztříštila o nějaké bednění, a to ji včera sami uvázali, když s ní připluli do Horningu.
Nejdřív jsem si říkala, že „Shooting Star“, jak se Letící hvězda v originále jmenuje, je jen další plachetnice ze třídy White Boat. Jenže mi to nedalo a protože je, s prominutím, výraz malá plachetnička pro mě dostatečně podezřelý, šla jsem se kouknout do originálu. Tam jsem z hrůzou zjistila, že Letící hvězda byla „little racing cutter“ (malý závodní kutr? šalupa?). A měla jsem o zábavu postaráno. Anglicko-český slovník uvádí miliony různých kráječů a sekáčků, protože anglické slovo cut znamená krájet. Z našeho „námořnického“ pohledu je tam výraz pouze jeden – šalupa. Poctivě jsem propátrala české webové stránky, ale žádné encyklopedické heslo šalupa nebo kutr jsem nenašla. Námořníci prostě nejsme. Nezbývalo, než se kouknout do anglické verze. Tam pro změnu situaci komplikují různé druhy lodí tohoto typu. Anglický slovník říká, že „cutter“ je v námořnické terminologii:
1. malý jednostěžník, s podélným oplachtěním, se dvěma nebo více kosatkami, čelenem a stěžněm, zasazeným ve srovnání s lodí “sloop” víc dozadu. Ironií osudu slovo sloop stejný slovník překládá jako šalupu!
2. lodní člun, poháněný vesly, plachtou nebo motorem pro převoz cestujících nebo lehkých zásob.
3. malá nebo střední ozbrojená loď používaná různými námořními nebo lodními službami, jako např. americkou pobřežníní hlídkou.
Myslím, že pro nás se hodí bod 1. Teprve na stránkách společnosti, která se zabývá pronájmem lodí v Chorvatsku, se mi dostalo následujícího vysvětlení: Slup/Šalupa – Jednostěžník s jednou trojúhelníkovou plachtou (kosatkou) mezi stěžněm a přídí a jednou hlavní troj.– nebo čtyřúhelníkovou plachtou. Loď může nést i spinakr.Tento typ oplachtění je obvyklý u menších námořních plachetnic (do 10m). Šalupové oplachtění má dobré vlastnosti při plavbě ostře proti větru. Kutr – Velmi podobné oplachtění jako u slupu. Stěžen je postaven více dozadu. Použitím prodlouženého čelenu lze použít i 2 kosatky.
Jelikož je Ransome ve svých popisech přesný, malá plachetnička Letící hvězda tedy určitě nebyla. A odborník k tomu dodává: To může být zavádějící. Jako šalupy se dnes staví i 60 m dlouhá monstra se stěžněm nad 80 m! A kutr vůbec nemusí mít čelen, dnes ho nemá žádná moderní plachetnice s kutrovým oplachtěním. A ještě k šalupě. Podle toho, zda je hlavní plachta trojúhelníková a vede až na špičku stěžně, nebo je čtyřcípá a nahoře napnuta na vratiráhnu neboli na gafle, dělíme šalupové oplachtěnína vysokostěžňové neboli bermudské a na gaflové neboli ráhnové. Šalupové bermudské oplachtění je pak aerodynamicky nejúčinnější a nejčistší, jaké vůbec může existovat. Samozřejmě, že se v redakci našel badatel, který upozornil na to, že Shooting Star neznamená Letící hvězdu. Neznamená. Ale o tom tento článek být neměl. Slovník uvádí termín létavice, naučný slovník mluví o meteoritu nebo padající hvězdě. Už jsem to v tomto článku jednou psala. Myslíte, že je lepší hvězda padající nebo letící? A až se budete rozhodovat, nezapomeňte na to, že překládaný výraz by sice měl být co nejpřesnější, ale současně stejně emotivně krásný a čistý jako originál. A taky bychom si měli dát pozor, abychom si ty nádherné knihy, které nadšeně znovu a znovu čteme úplně neotrávili. Nakonec jsem pro ilustraci použila fotky lodí ze seriálu BBC. Tam, kde to ovšem šlo. Příště se vydáme na modrou vodu. Tak ahoj a dobrý vítr do plachet.

Minule jsem vám slíbila, že tentokrát se podíváme na modrou vodu. Ano, tentokrát jsou tématem lodě z příběhů, které si děti samy vymyslely. Alespoň tak je dnes všichni chápeme, protože hned ta první Petr Kachna je tak označena a Ransomův první pokus. Jejich vlastní příběh, to dokazuje. Kromě obou jasných fantazií se znalci většinou přiklánějí k názoru, že do této skupiny patří i Velká severní?. Hlavně proto, že příběh není přesně časově určen a že ptáčník vystřelil po Dickovi. Ale to je téma na jiný článek a snad ho taky někdy někdo napíše. Minule došlo v redakci k mnoha sporům a obávám se, že ani tentokrát tomu nebude jinak. Mě došel elán, chuť a energie a kritici se sice najdou snadno, ale s autory je to horší. Ale dost nářků a vzhůru na modrou vodu.

… protože se nemohl vynadívat na malý zelený škuner, přivázaný k přístavní hrázi.
Jak všichni víme, Divoká kočka byla škuner. Malý, což se několikrát opakuje, a dvoustěžňový, jak je v originále shora citovaného úvodu uvedeno, ale z českého překladu to jaksi vypadlo. Nechci sahat nikomu do svědomí, ale nákres Divoké kočky z vydání v šedesátých letech (obr. 1) se plně shoduje s ilustrací AR z anglického vydání (obr. 2). Christina Hardymentová ve své knize v komentáři pod jednou z fotografií píše: Orestes, možný vzor pro Divokou kočku. Kde to vzala a co byl Orestes se mi ovšem nepodařilo zjistit. V celé knize jsem to nenašla a věřte, že jsem ji přečetla několikrát. Zkusila jsem internet, tu cestu do pekel, našla přes 600 odkazů a z nich pouze tři lodi tohoto jména. Jednou to byla minolovka, ve službě anglického válečného loďstva od roku 1942 do roku 1963, druhou byla holandská nákladní loď, brázdící oceán v letech 1918–1961 a třetí anglická nákladní loď patřící společnosti Blue Funnel, u které je zdůrazněno, že byla první, která se obešla bez jakýchkoliv plachet. Spuštěna na vodu byla v roce 1894 a sloužila 31 let.. A taky jsem našla návod, jak si postavit vlastní loď na stránkách www.orestes-sol.com. Společnost nabízí všemožnou pomoc, to kdybyste měli zájem. Ale žádný škuner připomínající Divokou kočku. Začala jsem pátrat jinde, jestli snad neobjevím nějaký slavný škuner, ale vypadá to, že jich moc nebylo. Mně nejslavnější připadají dva – Fram (na ten se chystá čfk) a America, to je ta loď, která dala na frak Angličanům a dala tak název celému slavnému závodu. Obecně je škuner holandského původu a v první polovině osmnáctého století se rychle rozšířil po celém atlantickém pobřeží Severní Ameriky. Našel svůj nový domov v Baltimoru v Marylandu, kde se stavělo velké množství obchodních a otrokářských lodí i celních člunů s touto výstrojí. První škunery byly dvoustěžňové lodě, s hlavním zadním stěžněm, a měly přední a hlavní vratiplachtu. Hlavní čnělkové plachty, které někdy chyběly, byly vratiráhnové, ale přední stěžeň měl často místo nich jednu nebo dvě čtyřcípé čnělkové plachty. Americké dvoustěžňové škunery měly stěžně silně nakloněné směrem dozadu. V Americe byly škunery velmi oblíbené pro svou lehkost a ovladatelnost, přizpůsobivost směru větru, což bylo velmi důležité při plavbě v členitém pobřežním terénu, rychlost a malé požadavky na početnost posádky. Během devatenáctého a na začátku dvacátého století se stavěl delší trup škunerů, což vedlo ke vzniku „vícestěžňových“ škunerů se třemi, až šesti stěžni s velmi malým náklonem a velikost trupu dosáhla limitu pro dřevěné konstrukce. V roce 1902 Američané dokonce spustili na vodu ocelový sedmistěžňový škuner. Byl jediný svého druhu a jedno z největších plavidel, které bylo postaveno, ale jeho plachty byly tak velké, že se daly obtížně ovládat. Jmenoval se Thomas W. Lawson (obr. 3) a jeho trup pojmul téměř 8000 tun uhlí, které převážně přepravoval mezi Philadelphií a Texasem. Měl jen šestnáctičlennou posádku, ale za to příliš velký ponor, 8,5 metru, a do vět- šiny přístavů nemohl zajíždět. Navíc byl v těžkých povětrnostních podmínkách špatně ovladatelný. Když v roce 1907 vezl náklad nafty výjimečně do Londýna, byla to jeho první a taky poslední transatlantická plavba. Ve velké bouřce ztroskotal na skalách ostrova Scilly. Pro zajímavost jsem se podívala, kdo to vlastně byl Thomas W. Lawson. No jak jinak, multimilionář. A zbohatl na mědi! Ale taky byl tak trochu spisovatel. Podivnou shodou náhod napsal román Pátek třináctého, ve které si burzovní makléř vybere právě tento den k tomu, aby zhroutil Wall Street. (V době, kdy ke krachu na burze skutečně došlo, byl již několik let po smrti.) Je už jen náhodou, že sedmistěžňový škuner nesoucí jeho jméno ztroskotal právě v pátek třináctého, ale taky je možné, že autora toto datum inspirovalo, i když nevím, co bylo dřív. Jo, pátek třináctého … už jsme o něm psali. A tak nejdál to asi dotáhl škuner Bluenose, až na zadní stranu deseticentové kanadské mince (obr. 4). Po tom co pro Kanaďany tento škuner znamenal jsem nepátrala.

Ten černý škuner na druhé straně.
Je až zajímavé, jak špatně se k těmto lodím hledají ilustrační popisy. Zmije byla větší než Divoká kočka, měla větší plachty, ale neměla nic společného s vícestěžňovými škunery. Měla také jen dva stěžně a bude se k ní hodit obrázek s popisem – dvoustěžňový škuner s klasickým oplachtěním (obr. 5).

„Sloužil jsem na Thermopylách…“
„Kde že jste sloužil?“ skočil mu kapitán Flint živě do řeči.
„Na starých Thermopylách,“ opakoval Petr Kachna….
„To byla pěkná loď, Thermopyly,“ poznamenal kapitán Flint.
Tak po takovémhle úvodu jsem se domnívala, že se budu brodit materiály o starých Thermopylách. Ale chyba lávky. Thermopyly nepřežily stejně jako tři stovky Sparťanů, kteří do posledního muže v průsmyku tohoto jména skoro před 2500 lety padly a připomíná je už jen slavný nápis – Poutníče zvěstuj lakedaimónským…. Thermopylae, jak se loď anglicky jmenovala, byla postavena v loděnicích Walter Hood & Co. v Aberdeenu v roce 1868 pro společnost George Thompsona White Star Line. Měřila 212x36x20,9 stop a vážila 948 netto tun. Byla navržena jako extrémní klipr pro obchod s čínským čajem a měla tři stěžně. Na své první plavbě překonala rychlostní rekord na všech úsecích plavby. Byla to tenkrát nejrychlejší anglická loď. Ransomácké nadšence jistě potěší dvě informace: Thermopyly (obr. 6) byla zelená loď a v roce 1875 byla postavena její sesterská loď, jak jinak Salamína (Salamis), aby měl kam Roger malovat komíny. V roce 1890 byly Thermopyly prodány kanadským vlastníkům, kteří její oplachtění změnili na bark a v roce 1895 portugalské vládě, která z ní udělala školní loď a přejmenovala na Pedro Nunes. Konec této nádherné lodi, která tak nadchávala kapitána Flinta, tedy AR, byl neslavný a existují o něm neurčitá svědectví. Podle některých byla v roce 1906 torpédována portugalským loďstvem, podle jiných pramenů k tomu došlo 13. října 1907. Podle jiných snad byla obětována, tedy potopena při příležitosti narozenin nějakého krále či sultána. Tento pramen končí své povídání tímto citátem: „Ať už to bylo, jak chtělo, Thermopylae dospěla k osamělému a nedůstojnému konci, na kterém klesla pod vlny se kterými tak pyšně bojovala po více než třicet let. Přestože Thermopylae byla považována za nejrychlejší loď, která se plavila po oceánech, vzpomínka na ni žije v srdcích a myslích pouze několika informovaných.“ Myslím, že AR tuto skupinu podstatně rozšířil! Ale stále ještě to není konec vyprávění. Kromě toho, že existují nejasnosti o tom, jak loď skončila, existují taky pochybnosti o tom, kde to bylo. Ještěže existují potápěči. Potápěči ProMare a CNANS objevili vrak velké lodi a potvrdili její totožnost. Jak ovšem zjistili, že se jedná právě o Thermopylae, posuďte sami. Jestli není všechno zase nějak jinak, Thermopylae byla nalezena poblíž Cascais v Portugalsku. (Obr. 7)

… a moje stará pramička si dovede pěkně pospíšit. Však jí také říkají Norwichský šíp.
Pramičce Petra Kachny AR v originále říká wherry, což je stejný název, jakým se označovaly známé a již zmiňované nákladní pramice jako byl Sir Garnet. Pravdou je, že se Petr Kachna jednou zmiňuje o tom, že jeho dcery, zkušení námořníci, se s ním na lodi plavily. Ale také se mluví o nákladu na palubě a zdravý rozum mi říká, že loď velká jako Sir Garnet byla příliš velká pro jednoho starého námořníka v důchodu. Slovník tento pojem překládá nejen jako pramice, ale i jako lehký člun. Pokud vím, nikdo po Norwichském šípu nepátral a nikdo ho nikdy se Sirem Garnetem nespojoval. Došla jsem k závěru, že to byla nějaká jiná plachetnička, i když rychlá. Na námořnický důchod mi přece jen Sir Garnet připadá nevhodný. Koukněte se po lodičkách někde v přístavu, podle mě by to klidně mohla být ta, co se vám bude líbit nejvíc.

… a tu pohlédnu dolů na druhou stranu a docela s určitostí vidím, že tu kotví pěkná briga.
Briga byla středně velká universální plachetnice používaná od 18. do 19. století v různých námořních oborech od rybolovu po válečné využití (obr. 8). Briga byla dlouhá 30 až 50 metrů. Poměr délky k šířce byl 4 až 5:1. Měla střídmé tvary a ladné linie. Na horní palubě se nestavěly žádné vysoké palubní nástavby a výzdoba byla velmi omezená. Briga měla dva třídílné stěžně z nichž první byl o něco kratší. Na nich byly upevněny ráhnové plachty ve třech úrovních. Ve spodní části zadního stěžně a někdy i předního byla upevněna vratiplachta. Na přídi čněl dlouhý dvoudílný nebo třídílný čelen na kterém bylo uchyceno podélné lanoví a soustava příďových trojcípých plachet. Výzbroj této plachetnice se omezovala na několik děl a hlavní zbraní proti pirátům byla její rychlost a dobrá ovladatelnost. V originále se loď jmenuje Mary Cahoun, tak jsem se pro jistotu podívala, kdo, pokud vůbec, byla Mary Cahoun. AR si zřejmě to jméno vybral zcela náhodně, protože jsem žádnou dámu nebo loď tohoto jména nenašla. Ve skutečnosti jsem našla toto jméno jenom jednou. Věřte, nevěřte, v maďarském překladu Petra Kachny na stránce http://mek.oszk.hu/00200/00290/html/01.htm. Dost by mě zajímalo, co tomu říkají angličtí šťouralové, ale buďto je to oficiální nebo to nevyšťourali. Takže, kdo mluví maďarsky, může si přečíst.

Byla to americká loď Krásná Lujziána a když všude stahovali plachty před nepohodou, vyjížděla se všemi plachtami napjatými, i s těmi nejvyššími.
V anglickém originále se loď jmenovala Louisiana Belle, tedy spíš Lujziánská kráska a byla „yankee clipper“. Americké klipry byly větší než britské. Pro jednoho z nejslavnějších stavitelů amerických kliprů Donalda Mc Kaye byla stavba nejen vědou, ale i uměním. Pravděpodobně proto dokázal postavit největší, nejrychlejší a nejhezčí klipry. Stěžně kliprů byly složeny až ze tří částí, jejich výška dosahovala 40 metrů, takže na nich mohlo být i sedm poschodí plachet. V anglickém originálu jsou pojmenované plachty, které Krásná Lujziána nesla, když ostatní lodě plachty stahovaly. Ivana Adamczyka jsem se optala, on to samozřejmě věděl, ale pro naše vyprávění to nemá zásadní význam. Jedny z nejvyšších, ne-li vůbec nejvyšší se anglicky jmenuji skysails. A na internetu jsem objevila, že se moderní nákladní lodě, aby ušetřily palivo, začínají vybavovat plachtou stejného jména. (Obr. 9) No já jsem ještě žádnou neviděla, taky jsem se ovšem nikdy neplavila po oceánu, ale že by to byl začátek návratu plachty na světová moře?

Když jsem se tudy plavil posledně, ležel pod tímhle útesem, jen kousíček dál na východ, proražený německý pětistěžník.
V anglickém originále má samozřejmě německý pětistěžník jméno, i když trochu nesmyslně přeložené do angličtiny, Prooshian. Ve skutečnosti se jmenoval Preussen (obr. 10) a byl to největší plnoplachetník na světě a vlajková loď Laesiszových Flying-P-Liners (názvy všech lodí začínaly na P). Lodní trup měl délku 130 metrů, šířku přes 16 metrů a byl hluboký téměř 10 metrů. Výtlak měl 11 150 tun a podpalubí mohlo pojmout 8 000 tun nákladu. Preussen byl vybaven pěti stěžni, všemi s ráhnovými plachtami, a byl jedinou pětistěžňovou lodí s plnou výstrojí, která byla postavena do roku 2000, kdy byla uvedena do provozu rekreační plachetnice Royal Clipper. Výška hlavního stěžně plachetnice Preussen dosahovala výšky 70 metrů. Takové stěžně dovolovaly lodi vytáhnout plachtoví asi o ploše 5 600 metrů čtverečních. Parníky té doby mohly udržovat rychlost plavby asi 8 uzlů, což byla rychlost, které Preussen snadno dosáhl i za mírného větru. Když jel opravdu rychle, plul vrcholnou rychlostí 17 uzlů. Osm let po spuštění na vodu se Preussen plavil za jedné mlhavé listopadové noci roku 1910 průlivem La Manche na cestě do Chile s nákladem klavírů. Mimochodem poslední plachetnice vozily takovýto delikátní náklad, protože otřesy motorových lodí nedělaly klavírům dobře. Obyčejný anglický parník podcenil jeho rychlost, překřížil mu těsně před přídí cestu a nedal přednost, na kterou měl Preussen nárok. Srážka byla nevyhnutelná, a třebaže škody na německé plachetnici nebyly vážné, stačily ke ztížení její ovladatelnosti za vichřice vanoucí z oceánu do průlivu. Větrná bouře vrhla poslední a nejmodernější windjammer neúprosně na doverské útesy. V televizi se dívám s oblibou na romantické filmy. Jsou sice blbé, ale většinou mají nádherné exteriéry. Až budou příště dávat Lásku pod plachtami (aspoň myslím, že se to tak nějak jmenovalo), nezapomeňte se dívat taky. Děj se odehrává na Royal Clipper a protože se na něj většina z nás asi nikdy nepodívá, je to jedinečná příležitost ji navštívit. Kromě toho, v prvním filmu této série se nalodila imaginární vnučka kapitána, který s ní na doverských útesech ztroskotal. A je tam taky vysvětleno, že při záchranných pracích se v bouři přetrhala vlečná lana, což znamenalo konec této impozantní lodě.

Život na Divoké kočce je trochu jiný než na rybářské lodi Grimsby S rybářskou lodí Grimsby je to zase obráceně.
V originále se ta loď takto nejmenuje, nejmenuje se vlastně nijak, je jen z Grimsby. Jenže v českém překladu se tak jmenuje a já jsem ráda, že ji do naší galerie můžu přidat. A to hlavně proto, že jsme na nějaké jí podobné byli. Restauruje ji a zpravuje nadace, kde se velmi angažuje Chris Monkhouseová, taky ransomačka. Tenkrát v Norfolku nám slíbili projížďku na své plachetničce Hebe, ale bylo bezvětří, tak jsme se šli místo toho podívat do přístavu a prolezli tuhle rybářskou loď. Asi jich moc nebude, protože mi Monkhousovi prozradili, že Angličané už v Severním moři ryby neloví. Lovit vyplouvají pouze Holanďani. Proč, to nevěděli. Prolezli jsme ji celou. Do krásy plachetnice má dost daleko, ale moc se nám líbila. Pamatuji se na kuchyň a kajutu námořníků. Samo sebou jsem si stoupla ke kormidlu (obr. 11).

Dole v zátoce byla na jediné kotvě upevněna pestře pomalovaná džunka…
“Jak se jmenuje?“ ptala se Titty.
Slečna Lee jí řekla jméno lodi čínsky a pak je přeložila: „Zářící měsíc.“
Džunka je typ čínské plachetní lodě (obr. 12). Patří mezi nejúspěšnější typy lodí v historii, byla široce používána přes 2000 let. Její konstrukce byla vyvinuta přibližně v letech 220–200 př. n. l. a postupně zdokonalována v dalších staletích. Je to jediná velká plachetnice bezkýlové konstrukce, sbitá z dřevěných fošen na způsob pramice s plochým dnem, která se za dva tisíce let své existence téměř vůbec nezměnila.Ve velkém byly džunky používány až do začátku 20. století a oblíbené jsou jako plachetnice dodnes. Největší lodě tohoto typu byly stavěny kolem roku 1400, kdy jejich délka dosahovala až 120 m.Typické pro tyto lodi jsou, kromě trupu s plochým dnem, plachty zpevněné výztuhami. Plachty jsou vyrobené z bambusové nebo rýžové rohože, Tyto polotvrdé plachty dávají džunce větší rychlost, protože se nevydouvají a boční vítr, na který většinou plují se opírá o celou jejich plochu stejnou silou. Jejich předností je i velký komfort lodních kajut, vybavených například koupelnami, což potvrdil už koncem 13. století Marco Polo, který se na jedné plavil z Číny do Persie. Byla to už tenkrát velká loď, na kterou se vešlo až šest set lidí. Vždyť taky název pochází z malajského „donk“, což znamená velká loď. Kdysi jsem někde četla, že Slečna Lee je jediná kniha, ve které chybí náčrt a podrobnější popis této loďky. Autor toho článku došel k celkem logickému závěru, že AR žádnou džunku blíže neznal. No možné to je taky.

Byl to starý norský kutr…. Od dob, kdy Lachtan provázel coby lodivodův člun větší plavidla, se v kajutě jen pramálo změnilo. Zůstalo tu ještě i těch šest lůžek pro lodivody, umístěných nad dlouhými lavicemi a zabudovaných hned při stavbě lodi přímo do stěn. Titty jednou poznamenala, že když si jde lehnout, má pocit, jako by lezla do zaječí nory. Ale jak už se jednou člověk na takovém lůžku uvelebil, mohl si zatáhnout závěs a octnout se dočista o samotě. Kolikrát asi odpočíval na jednom z těch lůžek unavený lodivod a nijak mu nevadilo, že sotva na dva kroky od něj hrají jeho druhové pod lampou kajuty karty. Kousek dál směrem k zádi byly ještě dvě palandy, po každé straně lodi jedna a dost blízko schůdků, takže se z nich dalo rychle vyběhnout rovnou na palubu. Za dávných časů na nich spávali muži, jejichž úkolem bylo, vyvést kutr na širé moře, vstříc velkým lodím, které mířily do přístavu, vysadit na ně lodivoda a z jiných plavidel, která zas na širé moře vyplouvala, lodivoda vyzvednout. Teď spal na těch palandách John a kapitán F1int. Nancy, Peggy, Zuzana, Titty, Dorotka a Dick dostali každý jedno z těch zabudovaných lůžek v hlavní kajutě, a Roger, jako nejmenší z celé posádky, spal před kajutou na palandě, která kdysi určitě patřila nějakému norskému plavčíkovi.
Za to Lachtan je popsán dokonale. Byl to kutr a o tom tady byla řeč minule. Norský lodivodský člun. Snažila jsem se najít nějaké spojení mezi AR a takovým typem lodi na Baltu, ale moc jsem neuspěla. Nezbývá, než se smířit s vysvětlením Christiny Hardymentové, že Lachtan byl vytvořen podle lodi Teddy, hrdinky jedné z Ransomových oblíbených knih o plachtění. Napsal ji Erling Tambs a jmenovala se Plavba Teddyho (The Cruise of the Teddy) a jestli se nepletu, patří k jedné z knih, ke které Ransome napsal předmluvu. Tenkrát autorovi řekl, že čtenáři budou chtít vědět přesně, jak loď vypadala, jak zevnitř, tak zvnějšku. Nakonec se popis hodil i autorovi předmluvy, když si Teddyho půjčil, aby podle něj stvořil Lachtana. Sice jsem po tom nepátrala, ale silně pochybuji, že by kniha byla přeložena do češtiny. Škoda. Já jsem ji nečetla ani anglicky, ale určitě bych to udělala, jen kdyby mi někde zkřížila cestu. Jejím nesporným vrcholem je ztroskotání Teddyho, kdy autor musí svěřit „prvnímu důstojníkovi“, svému tříletému synovi, jeho osmnáctiměsíční sestru, aby se mohl potopit a z vraku zachránit i jejich matku!

John zarazil s lodním člunem pár yardů od provazového žebříku spuštěného mezi dvěma chrániči po zářivém bílém boku motorové jachty.
Je zajímavé jak málo pozornosti nejen AR, ale i jeho nadšení čtenáři věnovali motorové jachtě. V textu se ještě objeví, že kajuta připadala Dickovi po kajutě Lachtana „přímo obrovská“ a že Pterodaktyl „byl řízen z kajuty“. Byl to nepochybně člun velký a rychlý. Nemám tušení, jak vypadaly takové čluny před sedmdesáti lety, ale jejich novodobé verze jsou k vidění v téměř každém přístavu a některé jsou vskutku impozantní.

Ve Zpravodaji č. 18. a č. 19. se objevily články na téma lodí v Ransomových příbězích s několika drobnými nepřesnostmi.
Zkratka HMS je označení všech britských válečných lodí, nikoliv všech britských lodí.
Co se týče klipru CUTTY SARK, neodvážil bych se napsat jako Martina, že byl „malý“ (Zpravodaj č. 18, str. 28). Ačkoli měl tonáž necelých 1000 tun, což ve srovnání s předcházejícími americkými klipry o tonáži dokonce přes 3 000 tun podporuje tvrzení Martiny, byl ve své době naprosto „dospělým“ kliprem a měl obvyklou velikost čajového klipru. A v tom to vězí, CUTTY SARK byl konstruován pro speciální obchod, pro čínskou trasu, po níž se dovážel čaj. Jeho přesné typové zařazení proto zní „tea clipper“, tedy čajový klipr. Z technického hlediska je podstatné, že měl smíšenou konstrukci trupu – ocelovou kostru pokrytou dřevěnými plaňkami. Jelikož Martina podrobně vylíčila jeho životní dráhu, a o požáru, který loď postihl letos, psát nechci, snad ještě vysvětlení, jak vznikl název této třídy rychlých plachetnic. Zřejmě vznikl odvozením od anglického slovesa to clip, jež také znamená sepnout, spojit. A klipry pak byly lodě, jež dokázaly „sepnout“, tedy stlačit čas, který k překonání příslušné plavební trasy potřebovaly běžné poštovní lodě, tj. lodě, které na pravidelných linkách převážely balíkové zboží a poštu. Tyto „spínače času“ dokázaly totiž srazit plavební dobu až na polovinu.
Dále Martina píše o ALBATROSU, říční kajutové plachetnici, na níž se Dick a Dorotka vyučili na první námořníky. Anglicky se jim říká River Cruisers, říční křižníky. Kromě opravdu původních plachetnic se dnes půjčují na Broads repliky, které mají sice laminátový trup, ale nesou naprosto stejnou takeláž jako jejich předchůdci z Ransomových dob. Jednu z těchto lodí s hrdým názvem HIGH SEAS jsme měli půjčenou v roce 2004. Byla oplachtěná jako ALBATROS, tj. jednalo se o gaflovou, nebo jestli chcete o ráhnovou šalupu (s obdélníkovou hlavní plachtou s vratipněm dole a vratiráhnem nahoře a kosatkou na čelenu). Opět se jedná o dnes nemoderní oplachtění, náročnější na obsluhu. Hlavní plachtu je třeba zvedat dvěma výtahy, stěžňovým (patu vratiráhna) a vrcholovým (špičku vratiráhna). Důvod, proč se toto oplachtění na Broads udrželo, není jenom z nostalgie, ale také kvůli praktickým důvodům. Na rozdíl od bermudské má gaflová vratiplachta značnou plochu i ve vyšší části, což na řece, která je před větrem u hladiny stíněna rákosím, představuje podstatnou výhodu.
Podle Rogera Wardalea si Ransome na Broads půjčil plachetnici třídy FAIRWAY o délce 23, šířce 7,75, ponoru 2,5 a výšce v kajutě téměř 6 stop. Z technického hlediska měla jednu zajímavost, která je ale na Broads hodně rozšířená – samopřehazovací kosatku. Taková kosatka má dole vlastní vratipeň s centrální otěží, takže při obratu proti větru se automaticky přechýlí na druhý bok jako hlavní plachta, takže není zapotřebí ji přetahovat bočními otěžemi. Na řece o šíři 50 m, kde musíte dělat každé 3 minuty obrat, to rychle oceníte. Jestli měl také ALBATROS samopřehazovací kosatku, nevím, musel bych prostudovat anglický originál. V této souvislosti se dá vysvětlit, na co se kdysi někdo ve Zpravodaji ptal – jestli měl pan Farland výhodu, když mu dělaly kosatníka (člen posádky, který obsluhuje kosatku) Levka a Pravka. Když si uvědomíme, že běžná kosatka (nikoli samopřehazovací) má dvě otěže vyvedené kolem stěžně a upínaček dozadu na oba boky, pak levoruký kosatník sedící na levoboku a pravoruký sedící na pravoboku nemusí po kosatkové otěži přehmatávat a natáčet trup, když s ní manipuluje. A to jistá výhoda je.
Co se týče MARGOLETTY je třeba doplnit, že také Ransome si na jedno rybaření najal na Broads motorový člun. Jednalo se o tehdy velmi populární třídu DELIGHT o délce 24, šířce 8,5, ponoru 2 a stojné výšce 6 stop a se čtyřválcovým motorem Moriss „Vedette“. Podle Rogera Wardalea se jednalo o miniaturní verzi MARGOLETTY, tedy o člun, jímž se autor inspiroval.
V dobách, kdy nebyl jachting tak proorganizován jako dnes, měla každá jachtařská oblast svoje lokální třídy závodních plachetnic, na nichž se pořádaly místní závody. Samozřejmě se takové místní třídy vyvinuly i na Broads. Aby se zdůraznilo, že všechny plachetnice jsou stejné a tudíž závodníci mají stejně výkonný materiál, označují se česky jako monotypy, anglicky One Design, často jenom zkratkou OD. Nejstarším závodním monotypem na Broads byl Broads OD z roku 1901 slavného viktoriánského lodního konstruktéra Lintona Hopea. Následovala třída Yare and Bure OD známá jako White Boats o délce 20 stop (obr.1), s polozakrytým trupem a hlavní plachtou o 21 m2. První byla postavená v roce 1908 a byla a je, když se nové lodě staví z laminátu, nejpočetnější třídou na Broads. Čítá na 120 lodí. Méně početné jsou třídy Yarmouth OD s lugrovým oplachtěním a Waveney OD s červeným W na hlavní plachtě jako znakem třídy (obr. 2).
A tím se dostáváme k LETÍCÍ HVĚZDĚ. Především je třeba si udělat jasno v pojmech kutr a šalupa. Je nutno zapomenout na všechny české slovníky, kde jsou nesmysly, a držet se anglického výkladu. Pro nás je podstatný první význam slova kutr, jímž se definuje určitý druh oplachtění, tj. počet a uspořádání plachet. Z tohoto hlediska je kutr jednostěžňová plachetnice s podélným oplachtěním, která nese více než jednu čelní plachtu. Laicky řečeno se jedná o loď s hlavní vratiplachtou a více než jednou kosatkou. Nejběžnější kutry nesou dvě čelní plachty – více vpředu kosatku a těsně před stěžněm plachtu stěhovou. Celkem má tedy takový kutr tři plachty. Klasickým kutrem je pak NANCY BLACKETT, předobraz literárního HASTRMANA. Slovo kutr má ještě jiné významy než typ oplachtění, je to např. typ lodního člunu, v dnešních námořnictvech či útvarech pobřežních stráží pak typ hlídkového plavidla.
Totéž se týká termínu šalupa. Opět se budeme zajímat jenom o význam tohoto slova jako označení oplachtění. Pak šalupa definuje jednostěžňovou plachetnici s podélným oplachtěním, které tvoří vratiplachta a jedna jediná kosatka. Celkem má tedy šalupa dvě plachty a drtivá většina plachetních jachet na světě je oplachtěna právě takto. Není to jenom z důvodů ekonomických a jednoduchosti obsluhy, ale hlavně z aerodynamických důvodů, neboť šalupové oplachtění je nejúčinnější oplachtění vůbec. Co se týče dalších významů, je termín šalupa ještě bohatší než kutr, neboť se, např., takto nazývaly nejen jednopalubové válečné lodě za napoleonských válek, ale také eskortní protiponorková plavidla za 2. světové války.
Jestliže tedy Ransome popisuje LETÍCÍ HVĚZDU jako „little racing cutter“, není co řešit. Je to prostě malý závodní kutr, nebo, jestli chcete, závodní kutřík, tj. závodní plachetnice s kutrovým oplachtěním. V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ ŠALUPA!, takže povídání o šalupách, je v této souvislosti zbytečné a matoucí.
Snad by se mělo ještě doplnit, že jak kutrové, tak šalupové oplachtění se může vyskytovat jak ve vysokostěžňové, čili bermudské verzi, tak ve verzi ráhnové, neboli gaflové. Např. již zmíněná NANCY BLACKETT je vysokostěžňovým kutrem, kdežto ALBATROS byl gaflovou šalupou. U vysokostěžňového oplachtění se pak místo vratiplachta často říká hlavní plachta. Na závěr ještě malou poznámku k bitevní lodi HMS DREADNOUGHT (obr. 3). Není pravda, že to byla „první velká válečná loď opatřená děly ráže 305 mm“. Děla 305 mm se používala již mnohem dříve než v roce 1906 a epochálnost DREADNOUGHTU spočívá v něčem úplně jiném. Jestliže předchozí bitevní lodě nesly zpravidla jenom 4 děla této ráže a pak asi 6 až 8 děl menší ráže kolem 250 mm (nebo jenom 203 mm), byl Dreadnought první bitevní lodí se všemi děly ráže 305 mm, Angličané říkali „se všemi děly velkými“. Nesl jich deset a měl tudíž drtivou palebnou převahu nad bitevní lodí starého typu. Ještě revolučnější byl jeho pohon, byl první velkou válečnou lodí s pohonem parními turbínami, takže jeho maximální rychlost byla současně rychlostí cestovní. To u parního stroje nešlo, tam se dala držet maximální rychlost jenom pár hodin a pak se vytloukla ojniční ložiska. Měl tedy nejen převahu v palbě, ale také v rychlosti, takže všechny stávající bitevní lodě deklasoval do role plovoucího šrotu. Mimochodem slovní obrat „dreadnought“ pochází z bible, když je to část verše „Fear God and Dread Nought“ (Boj se Boha a ničeho více). Když byl roku 1910 duchovní otec tohoto nového typu bitevní lodě admirál John Arbuthnot Fisher (obr. 4) jmenován lordem, zvolil si do svého erbu uvedený verš jako moto.

Téměř celý děj NM se odehrává na moři a v přístavech a tak nepřekvapí, že je plný zmínek o nejrůznějších lodích. U řady z nich je možné vysledovat jejich historii – v některých případech nade vši pochybnost, jindy s menší či větší dávkou fantazie. Protože lodí je v NM opravdu hodně, budeme výsledky bádání čtenářům předkládat na pokračování.

Většině čtenářů patrně unikla zmínka o parníku Trinity (či Trinity House), ačkoli je v knížce dokonce dvakrát – v kapitole IV a XXV. Na první pohled je zmiňován jen pro dokreslení atmosféry přístavu, ale jak uvidíme dál, souvislosti jsou daleko zajímavější. Název parníku mi připadal trochu zvláštní. Trinity = trojice a Trinity House můžeme přeložit jako dům U trojice. Podíval jsem se tedy do anglického vydání NM. Ačkoli názvy lodí jsou zde důsledně kurzívou, u tohoto parníčku tomu tak není, najdeme jej zde (v obou kapitolách) jako „Trinity House steamer“, tedy parník patřící Trinity House. Z dřívějších hledání informací o majácích jsem věděl, že Trinity House je název instituce, která má ve Velké Británii na starost majáky, majákové lodě, bóje a další navigační prostředky. Protože i ty hrají v NM důležitou úlohu, nebude snad na škodu, když nahlédneme do historie instituce, která je spravuje.
Její kořeny můžeme vysledovat až do 16. století.
Trinity House [Trinity House] původně založil Jindřich VIII. královským výnosem v roce 1514 jako „cech lodníků a námořníků“ (guild of shipmen and mariners) aby reguloval lodivodskou službu neboli pilotáž na řece Temži a v roce 1566 královna Alžběta I. rozšířila pravomoci tohoto sdružení o právo vztyčovat mořské znaky „aby bylo možné nebezpečím předejít a uniknout a lodi šťastněji dosahovaly bez nebezpečí svých přístavů…“
Dnes je Trinity House součástí Generálního úřadu pro majáky, pod nějž též spadá Správa severních majáků a Komisariát irských navigačních světel.
Ty se starají o navigační světla a znaky ve Skotsku a na ostrově Man, respektive v Irské republice a Severním Irsku. Trinity House, který odpovídá za Anglii, Wales, Normanské ostrovy a Gibraltar, spravuje v těchto oblastech na 600 pomůcek pro plavbu a obsluhuje je prostřednictvím majákových obslužných člunů1) Patricia, Mermaid a Alert a tří prámů. Také odpovídá za navigační pomůcky, jimiž disponují místní přístavní úřady, a s výjimkou lodí Royal Navy je zplnomocněn označo- vat a odstraňovat nebo ničit lodní vraky, které jsou nebezpečím pro navigaci. Dále má charitativní funkci s odpovědností za výuku a výcvik námořníků a za jejich sociální péči a je též úřadem pro širomořskou pilotáž, když o kontrolu nad oblastní pilotáží přišel podle zákona o námořní pilotáži z roku 1987. Sdružení řídí Soud starších bratří s Mistrem v čele. Spravováním majáků a dobročinnými aktivitami je pak pověřen úřad majáků a širomořskou pilotáží statutární úřad.
Zajímavé je, že na Patricii jsou i kajuty pro hosty, takže kdo má zájem, může si zajistit zajímavou dovolenou a pozorovat na vlastní oči údržbu bójí, majáků a dalších plavebních znaků. Podrobnější informace můžete najít na adrese: http://www.trinityhouse.co.uk/events_and_leisure/ patricia_voyages.html
Do kompetence Trinity House patří tedy i majákové lodě. Asi by se skoro hodilo napsat „patřily“, protože dnes už jsou téměř všechny majákové lodě nahrazené automatickými bójemi.
Majákové lodě sloužily podobně jako majáky k vyznačení nějakého nebezpečí a usnadnění navigace. Zakotvovaly se na místech, kde zřízení majáku by bylo nemožné nebo obtížné. Původně se používalo upravených trupů vysloužilých lodí, v pozdějších letech už šlo o speciální konstrukce. Nejdůležitější výbavou byl malý stožár nesoucí majákovou lucernu, a jak víme z NM, majákové lodě vydávaly i zvukové signály. Po druhé. světové válce dostávaly i další radionavigační a radarové vybavení. Starší majákové lodě neměly vlastní pohon, na stanoviště byly dovlečené a zakotvené. Stávalo se, že za velkých bouří se kotvy vytrhly a bezmocná majáková loď pak byla vržena na skaliska či mělčiny a někdy byla dokonce ztracena i s celou posádkou. Modernější lodě byly proto už vybavovány vlastním pohonem.
Pro trvalé kotvení se používají speciální kotvy, které svým tvarem připomínají houbu – z toho je odvozený i jejich název – hřibové kotvy. Na bocích majákových lodí jsou nápadné bílé nápisy, které označují stanoviště lodi. Nejde tedy o jméno lodě. Označení konkrétní majákové lodi je velmi prozaické. Jen zkratka LV (lighthouse vessel = majáková loď) a číslo.
V současné době můžete navštívit majákové lodě upravené jako muzejní lodě, jiné slouží jako stylové restaurace v přístavech. Zajímavé a ne příliš známé je, že plachetnice Alexander von Humboldt vznikla přestavbou z majákové lodě. Není to jediná podobná přestavba, ale o tom snad až někdy jindy.