O nás
Napište nám (kcar@ic.cz)

(pův. verze)

Přihlášení / registrace



Stažení návodu na přihlášení
Znáte Vlaštovky a Amazonky? Chtěli byste se přidat ke klubu čtenářů spisovatele, který je přivedl na svět?
Místa dějů Ransomových knih pro děti – série o Vlaštovkách a Amazonkách

„Každé místo v knihách někde existuje“ – to je hlavní motto veškerého pátrání po místech dějů Ransomových knih, jak to sám napsal v roce 1937 v dopise otištěném v časopise Mladá knihovna. Je plný náznaků o místech v Jezerní oblasti a paní Christina Hardyment ve své knize Arthur Ransome a kufr kapitána Flinta z něj cituje.
„Ten kraj je kraj mého vlastního dětství a to ze zcela reálných důvodů, protože jsem ta místa prozkoumal. Boj o ostrov má své vlastní území, ale jezero není tak zcela Windermere. Přidal jsem k němu i značnou část z jezera Coniston, přestože Rio je samozřejmě Bownes. Ostrov na Windermere nemá přesně takový dobrý přístav jako ten mezi skálami, kde jsem já poprvé přistál se svou malou lodí, jak jsem řekl o mnoho roků později. A hodně lidí už vypátralo, že Kančenžanga je Old Man of Coniston. Ale Ostrov Kormoránů je Silverholme na Windermere a ještě před rokem zde kormoráni byli a lovili úhoře i velké množství okounů. Ale nyní, bohužel, lidé kormorány střílejí a skáceli starý strom, na kterém kormoráni odpočívali. Pak jsou tu dohady kolem řek a silnic, ale každé místo v těchto knihách někde existuje a já už znám místopis kraje ve svých knihách tak dobře, že když jdu okolo skutečných míst, občas se mi zdá, že nějaký obr nebo zemětřesení přes noc něco přestěhovalo.“

Ano, všechna místa z knih někde existují. Všechny výzkumy a pátrání po těchto místech toto Ransomovo prohlášení potvrzují. Ale zároveň také odhalují, že Ransome tato místa umisťoval a skládal podle potřeby toho kterého příběhu. Proto nejsou vždy tam, kde jsou ve skutečnosti a pro čtenáře jeho knih je pátrání po těchto místech dalším dobrodružstvím. Odměnou je jim poznání, že opravdu existují a že mnohdy odpovídají přesně popisu v knihách.

Pojďme tedy pátrat po těchto místech očima těch, kteří tam skutečně byli, tato místa viděli a popsali je. Pro jednodušší sledování jsou místa dějů rozdělena nikoliv tak, jak postupně knihy vznikaly, ale podle umístění.

Část první – Jezerní kraj (Lake District)

  • Kniha I. Boj o ostrov
  • Kniha II. Trosečníci z Vlaštovky
  • Kniha III. Zamrzlá loď kapitána Flinta
  • Malá fotogalerie míst v Jezerní oblasti, jak ji viděl pan Patejdl

    • Část první – Jezerní kraj (Lake District)


    Kniha I. Boj o ostrov


    Jezero, na kterém se děj knihy odehrává, je složené ze dvou skutečných jezer Windermere a Coniston, stejně tak jako místa u něj a kolem něj jsou vybrána od obou jezer, ale jsou jinde než ve skutečnosti. Ostrov Divokých koček stejně tak, jako jezero je složen z nejméně dvou ostrovů. Jedním je Blakeholme na Windermere a druhým je Peel Island na jezeře Coniston, ze kterého si pro svůj ostrov vypůjčil přístav na jeho jižním konci. Jako mladý muž tábořil Ransome na tomto ostrově mnohokrát. Paní Christina Hardyment o těchto ostrovech ve své knize píše toto: Pobřežní silnice se vinula na sever přes lesy, kolem pobřeží a skalních hrotů. Náhle jsem uviděla Peel Island, jeho příkré břehy padající do jezera, košaté stromy rostoucí na něm jako koruna a roztroušené skály před přístavem, který si Ransome vypůjčil pro Ostrov Divokých koček, roztahující se k jihu. Nebyl to jen ostrov, ale ostrov byl (a doposud je) úplně mimořádné místo pro několik generací rodiny Collingwoodových. V další části knihy se k Peel Islandu vrací touto kapitolou: Prozkoumat ostrov netrvá příliš dlouho. Je velký jako polovina Blakeholme, malý ráj točitých cestiček, mechem porostlých skal a stinných stromů. Není zde místo pro pořádný velký tábor, který hospodyňka jako je Zuzana požaduje, ačkoliv jsem mohla vidět mezeru mezi dvěma hradbami skal, kde W. G. Collingwood objevil stopy vikingského osídlení, které jej inspirovaly k napsání dobrodružného příběhu Thorstein z jezera. Rovněž tu bylo stěží místo pro Titty, aby se mohla schovat a pak uniknout Amazonkám a také pro úkol pro kapitána Flinta se stěhováním tábora na konci Trosečníků z Vlaštovky. Stejně jako Blakeholme je Peel Island blízko břehu a dá se k němu doplavat. Myslím si, že se dá rozhodnout, s ohledem na Ransomovo vlastní svědectví, že Blakeholme je Ostrov Divokých koček vylepšený tajným přístavem z Peel Islandu. Ale i ten má místo v Ransomově světě. V konceptu pro Petra Kachnu, v příběhu, který si Vlaštovky a Amazonky samy vymyslely, je to zcela jasné, (viz str. 148) jejich malý zelený škuner je pojmenován Divoká kočka, po ostrově, který vypadá právě jako loď. A není to Blakeholme, ale právě Peel Island a tato myšlenka pochází z knihy Thorstein z jezera. Uprostřed jezera Thurstonwater (dřívější jméno jezera Coniston) je malý osamělý ostrov. Když se na něj díváte z hor, vypadá jako zakotvená loď a kolem něj se vlní jezero, od břehu ke břehu, podle toho jak vítr žene vlny. Ostrov vypadá jako loď také proto, protože je dlouhý a má příkré břehy. Nikde není rovina, která by klesala mírně k pobřeží. Na severní straně ostrova jsou ostré nízké skály, které připomínají příď a vysoká příkrá skaliska na jihu tvoří záď. A co dotváří podobnost ještě více, je dlouhý skalnatý ostrůvek, ležící ve vodě pod ostrovem, jako kdyby to byl záchranný člun za zádí, zatímco vysoké stromy vypadají jako stěžně s plachtami. Možná, že ještě jedna příhoda z knihy mohla Ransoma přivést k pojmenování ostrova, když totiž Thorstein zachrání svoji divošskou přítelkyni Raineach z drápů divoké kočky. A i když to není přesně Ostrov Divokých koček, je Peel Island, jak napsala Susie Altounyanová ve svém dopise, skvostné místo a já sdílím její naději, že nebude nikdy obsazen nebo poškozen. V tuto chvíli zde nebylo žádné smetí, žádná jména vyřezaná do kůry stromů, žádní dělníci, kteří by tu něco dělali, tak jako v žádném koutě tohoto jezera. Ať to tak zůstane navždy. Další pátrání ji přivedlo na jezero Windermere, kde mohla vidět, jak přesný byl Ransome ve svém popisu této části svého jezera. Jezero Windermere, dvakrát tak dlouhé a dvakrát tak široké jako Coniston, zdálo se spíše jako oceán než jako malé jezero. Abych ho uviděla, vylezla jsem nahoru na kopec nazvaný Gummer’s How, vysoký 1054 stop, který byl na jihovýchodním konci jezera. Pohled to byl tajuplný, jako mapa na předsádce knihy Boj o ostrov. Daleko dole pode mnou se rozprostíraly zátoky, mysy a poklidné domy s pěstěnými trávníky běžícími k vodnímu okraji a řeka Leven se vinula svojí cestou od konce jezera k moři. Severní konec, „Neprozkoumaná Arktida“, byla stejně neznámá, jako je na mapě v knize. Ostrovy rozeseté kolem byly přesně, jak mají být. Obrovský Belle Isle (v Boji o ostrov – Dlouhý ostrov) se stáčel pryč od Bowness (Rio). Menší ostrovy okolo jsou jakoby okopírovány, tak přesně jsou na mapě v knize jako skutečné předlohy a směrem dolů jsou přesně umístěny malé skály „Slepice“ a „Kuře“. Více utajené jsou ostrovy Blakeholme a Silverholme známé z dopisu Ransoma příteli, který plánoval plachtění na Windermere. „Ano, myslím, že už jsem ti vyprávěl o Blakeholme. Je to jeden z nejlepších ostrovů jaké znám. Není nic jistějšího, než plachtit mezi ním a pobřežím. Budeš plachtit až dolů pod ostrov a pak se otočíš a namíříš si to k ponořeným skalám na jižním konci ostrova a pak mezi nimi nahoru až najdeš nádherný malý přístav s krásným oblázkovým břehem a velmi dobré místo pro táboření. Tento ostrov byl nejvíce použitý jako Ostrov Divokých koček a z něj uvidíš Ostrov Kormoránů (jeho pravé jméno je Silverholme) s holými stromy, na nichž téměř pořád sedí kormoráni. Bývá jich tu až šest sedících na větvích jako na bidýlkách a další chytají ryby.“ „Kdo by vydržel žít spokojeně na souši a v noci v posteli, když má na dohled takovýhle ostrov?“ (BO –kapitola I.) Tahle otázka, kterou si v mysli kladou sourozenci Walkerovi, přesně vystihuje Ransomův vztah k ostrovům a jezerům a vysvětluje, proč je použil ve své první knize. Stejně důležité jako ostrov jsou domy, kde naši hrdinové bydleli. Při svém pátrání po vzorech pro Cesmínový háj a Jezerku se paní Christina Hardyment držela stejného hesla jako při pátrání po jezeru a ostrovu Divokých koček. A takto o tom vypráví: S místy, jak jsem si myslela, budu na pevnějších základech. „Každé jednotlivé místo někde existuje,“ měl prohlásit Ransome. A já jsem byla zde v domě, kde Altounyanovi trávili letní prázdniny – Bank Ground Farm neboli Holly Hove – Cesmínový háj. Je to rozlehlý dům postavený do velkého „L“ se stodolami u něj, s nízkou střechou a příjemnými pokoji. Naštěstí dvěma ze skupiny výletníků skončila rezervace a paní Lucy Batty měla volné postele. Po přivítání horkou koupelí a velkou porcí slaniny jsem seděla u čtvercového okna v koutě jídelny s šálkem čaje. Okno mělo výhled na severozápad na imponující jezero lemované mostem a loděmi. Ve filmu o Vlaštovkách a Amazonkách seděla Virginia McKenna právě u tohoto stolu jako paní Walkerová a čekala na Rogera křižujícího nahoru po poli z mysu Darien. Dříve, než slunce zapadlo, jsem šla dolů na břeh. Ale mys Darien tu nebyl. Ani borovice a ani útes klesající jako skalní stěna do jezera. Ale já vím, kde to je. Našla jsem v Leedsu pohlednici přesně označenou Ransomem pro Clifforda Webba, aby to podle toho nakreslil. Je na ní Mnišská skála na jezeře Derwent Water. Ironií je, že ve filmu to použili, aniž by někdo věděl, že je to právě přesně tohle. Oni museli být neuvědomělí Ransomovci. U třetí kamenné loděnice s malým molem jsem objevila na břehu dvě bílé loďky obrácené dnem vzhůru. Uhodla jsem, jak se jmenují – Vlaštovka a Amazonka. Na jezeře se odvážně probojovávala proti větru loďka s červenou plachtou a v dálce mnoha stop na jezeře bylo vidět bílou plachtu. Dokonalé. Vypadalo to jako v plném létě a flotila Vlaštovek se skrývá u břehu a vedou válku s Amazonkami. Ransome tato místa neumístil úplně přesně, jak jsou ve skutečnosti, neboť vzorem pro Jezerku (Beckfoot) byl s největší pravděpodobností Lanehead, dům rodiny Collingwoodových, o kterém píše paní Christina Hardyment toto: Dora, starší z Collingwoodových děvčat se provdala za přítele ze školy svého bratra Robina, Ernesta Altounyana. Měli spolu pět dětí. Taqui, Susan, Titty, Rogera a Brigit a žili v Sýrii. Po dobu čtyř nebo pěti let se vraceli k jezeru Coniston navštívit svého dědečka a babičku, kteří žili na Laneheadu a při tom bydleli na Bank Ground Farm kousek od něj. Měl společnou loděnici s Laneheadem a od něj ke břehu jezera se táhlo příkré pole. A v další kapitole knihy pokračuje: Zastavila jsem auto na vrcholu cesty a šla jsem se podívat na velký bílý dům o něco výše na svahu kopce. To byl Lanehead, starý dům Collingwoodových, kde Ransome sedával obklopen vlčím bobem a psal svoje první čarovné povídky, a odkud měl ve zvyku plachtit dolů po jezeře tábořit na Peel Islandu se svými přáteli. Dnes má tento dům neosobní bezvýraznou tvář jako nějaký ústav. Je to přírodní studijní centrum s regály a skříněmi a s laminátovými kánoemi tam, kde kdysi býval skleník. Nicméně pro mě byla důležitá otázka. Byl tento dům vzorem pro Jezerku? Mnoho věcí nesouhlasilo s mojí teorií. Jezerka (Beckfoot) byla na druhé straně jezera ve stínu Kančenžangy. Kolem ní měla téct řeka Amazonka a na ní měla být Laguna chobotnic. Tenhle dům nevypadal tak jako kresby Jezerky (nejlepší jsou v knize Piktové a mučedníci). Na druhou stranu, na protější straně jezera nebyl žádný dům, na který by se hodil popis Jezerky, a já mám podezření, že Laguna chobotnic je daleko na konci jezera u Nibthwaite. Tohle podezření se potvrdilo, když se vyšplhala na Brock Barrow: Pak se mi naskytl kouzelný pohled z mohyly na jezero a doopravdy se mi odvděčil za námahu. Dívala jsem se málem kolmo dolů na Allan Tarn, okrouhlou tůň na řece Crake, která kousek před ním vytéká z jezera. Nedalo se téměř zaznamenat, jak leželo v rovině, ale viděla jsem, že je téměř přesně kruhové. To byla živá Laguna chobotnic, lemovaná kolem dokola rákosím. A nebylo důležité, že je to na nesprávném konci jezera a že řeka teče z něho ven a ne do něj. Ransomovou téměř úplnou fikcí, je zátoka Hausbótu, ale hausbót sám má svůj vzor. Je jím parník Gondola, který nějaký čas opravdu sloužil tomuto účelu, než se znovu vrátil na jezero převážet turisty. Také pátrání po Podkoví zátoce, ve které strávili naši hrdinové poslední chvíle před koncem knihy, bylo velmi složité a ani paní Christina Hardyment nezodpověděla tuto otázku úplně. Pátrala po ní souběžně s pátráním po Údolí Vlaštovky a to už patří do jiné kapitoly.


    Kniha II. Trosečníci z Vlaštovky


    V této knize přibylo do děje mnoho dalších míst v okolí jezer. Údolí Vlaštovky, pak Pstruží jezírko, Strážní věž, Swainsonovic statek a Kančenžanga.


    Ransomovo Údolí Vlaštovky

    A takto pátrala po Údolí Vlaštovky paní Christina Hardyment: Údolí Vlaštovky mě pronásledovalo více, než jiná Ransomova místa. Nikdy jsem nezapomněla, co říkala Titty o vřesovišti vysoko nad lesem, o vodopádu a o malém údolí nad ním, o údolí tak tajném, že kdokoliv se v něm může schovat navždy. Za svou snahu jsem byla odměněna hned další den u jezera Coniston, hledajíc údolí Vlaštovky a setkala se s Brigit Altounyanovou u šálku čaje. Předešlé ráno jsem strávila prohledáváním celé dlouhé řady map Ordonance Survey kvůli údolí blízko míst, které Ransome dobře znal a našla jsem tři nebo čtyři možnosti. Jedno bylo kousek od silnice k Walna Scar, která se vinula kolem úpatí Kančenžangy k Duddondale, kde si Ransomova matka zvykla trávit prázdniny. Často chodil k ní se sestrami na návštěvu z Laneheadu nebo Low Yewdale. Další bylo kousek od vrcholu O’Selside za Nibthwaite. Bylo na nesprávné straně jezera ve srovnání s Ransomou mapou, ale nahoře nad ním bylo malé jezírko a bylo to právě místo, na které Ransome jako malý chlapec mohl vylézt. Třetí bylo strmé údolí nad Low Yewdale, kde Ransome jako mladý muž stanoval. A čtvrté bylo kousek jižně od jezera, nahoře u potoka Greenholme. Rychlý pohled na mapu ukazuje, proč jsem nemohla udělat něco jednoduššího, třeba se držet potoka tekoucího zhora z vřesoviště do Podkoví zátoky. Na Conistonu není žádná taková malá zátoka, i když právě zde by se našel praskající vřes, ale v civilizovaném údolí Torver. Tak jsem zkusila na to jít chytře – velmi zvědavá jak to nakonec dopadne. Jela jsem nahoru po cestě k dolu na parkoviště, ze kterého vycházejí turisté při cestě na vrchol Old Man. Odtud jsem se vydala cestičkou k západu, starou cestou k Walna Scar. Krajina k jihu se však nezdála být tou správnou pro Údolí Vlaštovky, i když by právě zde mělo být. Bylo zde pouze mnoho kamenných zdí a ohrady patřících k hospodářstvím. Směrem k západu byla divočina a na mapě byly vyznačeny vodopády nahoře u Torver Beck. Vydala jsem se napříč velkým vřesovištěm bez cestiček směrem na jih, abych je objevila. Kolem pískaly kolihy, nade mnou se vznášelo káně a mezi ovcemi se procházely vrány. Bylo to velmi bezútěšné místo. Ale vodopád tu byl. Napájel strašidelné jezero na dně starého vytěženého dolu, který vypadal jako hrob. Vodopád odtud padal nejméně sto stop dolů po téměř kolmé ploché skalní stěně. Stála jsem vysoko nad ním a jedla mátové sušenky a byla vděčná za to, že Titty a Roger nešli v mlze touto cestou. Nebylo zde nic, co by vypadalo jako Údolí Vlaštovky, přestože jsem obešla celé to místo až k Torver Beck a pak znovu dokola až k parkovišti. Další možností bylo údolí Yewdale Beck. Farma Low Yewdale se nápadně podobala Dixonovic farmě. Objevila jsem plán jejího přízemí, který si musel Ransome nakreslit, aby jej pak použil pro svoje příběhy a vypadalo to právě jako Low Yewdale. Podivila jsem se nad tím, kolik schodů mělo jeho schodiště: „Sedm, osm, devět, deset, jedenáct a je tu celý tucet,“ počítala paní Dixonová, když šla nahoru vzbudit Dicka a Dorotku. Ale rozhodla jsem se je nepočítat, abych nerušila její majitele. Dno údolí bylo příliš ploché a stěny nahoru ke skalám příliš strmé, aby se mohlo pokládat za Údolí Vlaštovky, ačkoliv tato část kopců byl daleko lepší tip pro starý důl, jako jeskyně Petra Kachny, než místa ležící dále k jihu. Seběhla jsem dolů k jezeru Coniston a bráníc se silně přitažlivému kouzlu Peel Islandu, spěchala jsem do Nibthwaite. S pomocí Wainwirthova Průvodce po horách Jezerní oblasti jsem vyšplhala na vrchol O’Selside. (Každý návštěvník Jezerní oblasti zná tyhle vtipné a informativní průvodce, jsou to nejlepší možné příručky pro lezení po horách.) Přiblížila jsem se k bráně za Swainsonovic farmou, přes bezejmenný vršek, který Ransome nazýval Brock Barrow. Zahnula jsem vpravo od brány a šla starou cestou směrem k Bethecaru dokud jsem nepřešla malý potok. Pak mě průvodce nasměroval nahoru vražedným srázem strmým jako stěna. Po půl hodině vytrvalého zkoušení jsem vylezla tak dvěstě stop. Cestička byla příliš srázná, nepevná a kluzká. K zachycení tu byly jen trnité větve kručinky. Hromady hladkých kamenů mě pak odměnily za tu dřinu. Spolu s kručinkou lemovaly další cestu až na vrchol jako zábradlí. Pak se mi naskytl kouzelný pohled z mohyly na jezero a doopravdy se mi odvděčil za námahu. Dívala jsem se málem kolmo dolů na Allan Tarn, okrouhlou tůň na řece Crake, která kousek před ním vytéká z jezera. Nedalo se téměř zaznamenat, jak leželo v rovině, ale viděla jsem, že je téměř přesně kruhové. To byla živá Laguna chobotnic, lemovaná kolem dokola rákosím. A nebylo důležité, že je to na nesprávném konci jezera a že řeka teče z něho ven a ne do něj. Kotvil zde dokonce hausbót, který se skvěle hodil jako hausbót Amazonek. Otočila jsem mapu hlavou dolů a vypadalo to, že takto je více pravděpodobné, že Údolí Vlaštovky je někde zde nahoře. Pokračovala jsem s velkou nadějí dál na sever. Divoké a holé vrcholky kolem se atmosférou blížily Údolí Vlaštovky. V lese dole u jezera a pak i dále na východ, za Satterthwaite byla na mé mapě vyznačena místa s milíři pro pálení dřevěného uhlí. Také jsem viděla pár malých potůčků, které odtud tekly dolů k jezeru a jeden z nich, Tarn Beck, vypadal velmi nadějně. Než jsem se však dostala k němu, šla jsem přes starý malý důl. Zastavila jsem se a rozhlížela se okolo. Bylo to tiché, skryté místo, s příkrými skalami na jedné straně, se spoustou místa pro stany, ale nebyl tu ani potok, ani jeskyně. Šla jsem dál směrem k Tarn Beck, oklikou přes pošlapaný vřes, k slibně vypadající odbočce, doufajíc, že zmije mají ještě zimní spánek. Tarn Beck mě ale zklamal. Tekl přímo přes vřesoviště a stékal dolů po svahu bez jediného vodopádu na kterékoliv straně. Stoupala jsem proti jeho proudu až k Arnsbarrow Tarn, báječnému osamělému místu, obklopenému rašeliništěm a rákosím. Mohl zde Ransome chytat pstruhy? Od jezírka už to bylo jen kousek k vrcholku O’Selside (1091 stop). Z tohoto vrcholku nebylo vidět jezero, ale skalnaté útesy se rozprostíraly do nekonečna až k zasněženému vrcholku Helvellynu na severu a k Wetherlamu a Old Manu na západě. Další cesta už byla snadná. Po krátkém slézání jsem se dostala na vozovou cestu, která dovede chodce zpět dolů k Nibthwaite, vinouc se vysoko nad jezerem, s krásnými výhledy na všechny strany. Kroutila se naštěstí z kopce a já už začala přemýšlet nad obědem, ale náhle jsem se zastavila. Potok tu tekl pod malým mostem, který nebyl klenutý a byl tak nízký, že se dal podlézt jen po čtyřech. A nad mostem byly vodopády. Pod mostem tekl potok přes les dolů k jezeru. Nemohla jsem si pomoci. Lezla jsem nahoru podél Selside Beck, jak je pojmenován na mapě až k místu, které případně mohlo být Údolí Vlaštovky, právě na konci horizontu. Vzpomněla jsem si na těžce naloženého kapitána Flinta s respektem a energicky jsem vystoupala nahoru a chtěla jsem už vidět tůň, ve které se dá plavat a půvabné břízy okolo. Ale nahoře mě čekalo zklamání. Neobjevilo se žádné tajné údolí. Jen bažinatý močál a v chomáčcích trávy se ztrácející potok na pustém vřesovišti. Ale byl tu těsně u potoka starý důl. Mohl tu třeba nějaký silnější déšť něco změnit? Snědla jsem svačinu a pak nespokojená šla dolů z kopce až jsem objevila velké ploché skály vedoucí až k zemi. Příští týden by mohla přijet moje rodina a mohli bychom rozhodnout, který z nich byl „trhač kalhot“ Ransomova dětství. Dalším důvodem pro domněnku, že Údolí Vlaštovky musí být někde zde je to, že v knize je „trhač kalhot“ na jedné straně tajného údolí. A protože i nadále nebylo jasné, kde se vlastně Údolí Vlaštovky nachází, pokračuje ve svých výzkumech v další části knihy. Zeptala jsem se Brigit a Johna Sandersových na stále mě unikající Údolí Vlaštovky. „Jeskyně vypadá, že by mohla být na Wetherlamu,“ řekl John a ukázal na mapě kopce na jižní straně Old Man of Coniston. „Jsou tu stovky starých dolů. Nebo to může být Beacon Tarn, támhle na druhé straně řeky Crake.“ Podívala jsem se na Beacon Tarn a Beacon Hill vedle něj. Potok od Crake, Greenholme Beck, se kroutí nahoru k jihu od řeky. Beacon Hill byla jedna z možností, které jsem našla během předešlé noci. Je to velká výhoda pro spisovatele, že je na Ransomových mapách otevřeně popsáno, kde se Údolí Vlaštovky nachází. Byl právě čas si je všechny dnes prohlídnout při odpoledním čaji a já se na to mohla těšit. Přešla jsem řeku Crake u Water Yeat a jela úzkou cestou nahoru ke Greenholme, farmě na idylickém místě. Za zdí se objevil oslík, na poli si spolu hráli dva poníci a pár kachen se přikolébalo nahoru, prohlédnout si moje auto. Objevil se farmář a zamával na mě dětskou lahví plnou mléka. „Potřebujete něco?“ zavolal vesele a zmizel ve stodole, aby nakrmil jehňata. Zaparkovala jsem auto a šla po travnaté cestě nahoru k dalšímu jezírku na potoce, toho času přítoku Greenholme Beck. Ani toto nebylo přesně správně. Titty a Roger šli nahoru od břehu jezera ne od řeky, ale zase zde byl most přes cestu a byly zde krásné modříny. Potok dělal všechno, co měl, skákal dolů přes malé vodopády a pak se narovnal na plošině, když jsem se dostala až na vřesoviště. Rozhlédla jsem se okolo. Byly zde strmé skalnaté srázy tvořící malé údolí s dobrým místem pro stany, ačkoliv v létě to tu bude zarostlé hustým vřesem. Byl tu další vodopád vepředu, právě tam, kde má být. Ale k velké škodě tu vedla farmářská cesta. To bylo těžko tajné údolí a také zde nebyla jeskyně, ačkoliv vřes visel ve slibných trsech ze skal. Rozhodla jsem se dát Selside Beck čtyři body z deseti a tomuto údolí zbylých šest. Jen jeskyně Petra Kachny byla problém. Jestliže to byl kdysi starý důl, pak bylo nepravděpodobné, že by to bylo na tomto konci jezera. Podváděl Ransome když potřeboval velmi naléhavě schovat Vlaštovky při útoku Amazonek přes vřesoviště a tak jim pomoci? Mohl toto být důvod pro to, aby sem umístil jeskyni Petra Kachny? Byl to výmysl stejně tak jako sám Petr Kachna? Údolí Vlaštovky mi působilo starosti a tak jsem přemýšlela. Bylo to nejúchvatnější v mém životě. „Pstruží jezírko“ říkáme, „je téměř míli za Údolím Vlaštovky vysoko nahoře na vřesovišti.“ Beacon Tarn se k tomu hodí velmi dobře a je to také překrásné místo dokonce i pro nudící se návštěvníky. Toto „Údolí Vlaštovky“ stojí za návštěvu. Má malou pláž a místo pro Rogera, aby zde mohl chytit svého pstruha, všude okolo cestičky a těsně u něj stojí Beacon Hill vypadající jako skutečná hodinová věž a místo na signalizování, které kdysi bránilo vstupu vikingských nájezdníků a bylo obsazené znovu za druhé světové války. Z mohyly na jejím vrcholu jsem se dívala okolo na ostré zelené vrstvené výchozy skal, na potoky spěchající pryč na všechny strany a objevila jsem, že Údolí Vlaštovky mohlo stejně dobře být i na této severní straně. Byly zde spousty skal, dost vysokých a takových aby se na nich dalo hlídkovat, skutečně mnoho. Točila se mi hlava a bolely mě nohy. Vrátila jsem se k autu a jela domů po cestě k jihu k Newby Bridge, pak po východní straně Windermere, dokud jsem nedojela ke křižovatce se směrovkou Great Tower Scout Camp. Tato trasa prochází přes Luddenburn do údolí Winster. Nad ním je vřesoviště. Zastavila jsem auto u potoka, který se řítil dolů v malých vodopádech, a vyčerpána průzkumem studovala šikmé skály tyčící se z terénu. Vypadaly podezřele stejně jako ty, které Clifford Webb nakreslil pro Trosečníky z Vlaštovky. Mapa prozrazuje, že potok stéká za Low Luddenburnem dolů k řece Winster. To bylo téměř správně, ale odmítla jsem uvěřit, že je to Údolí Vlaštovky. Jedna věc je však zřejmá – Ransomova země je všude okolo mě a je to spíše stav mysli než nějaké místo. Neměla jsem v úmyslu pokračovat dál v hledání Údolí Vlaštovky v okolí Biglandu, Ruslandu a nebo Satterthwaite, protože když jsem jednoho deštivého dne třídila Ransomovy pracovní deníky, které jsou uschovány v Abbot Hallu v litinových archivních skříních, našla jsem, co jsem potřebovala. Byl to náčrtek mapky Údolí Vlaštovky a hodně dávný, ve kterém je jeskyně nazvána Tittina jeskyně místo jeskyně Petra Kachny. Strážní věž, která byla v konečné verzi umístěna nad údolím směrem k severu od tábora, byla zde umístěna na jih od něj. A měla jméno – Beacon Hill. To byl nezvratný důkaz.


    Posledním místem z této knihy, o kterém je potřeba se zmínit, je Swainsonovic statek. Ransomův vztah k předloze pro něj je spjat s jeho dětstvím. Místo je skutečné a nazývalo se tak hospodářství ve vesnici Nibthwaite na jižním konci jezera Coniston, kde Ransomovi bydleli o prázdninách. Sám Ransome o tom píše ve svém životopise a zmiňuje se o něm i paní Christina Hardyment na dvou místech ve své knize Arthur Ransome a kufr kapitána Flinta: Rozhodla jsem se vyjet brzy v dubnu, před prázdninovým obdobím, protože jsem věděla, jak Ransome těžce snášel letní období s hordami návštěvníků jezer. Zde je skutečné nebezpečí, že jsou „milovány k smrti“, jak se nedávno vyjádřil David Bellamy s poukazem na dvanáct miliónů lidí, kteří je navštíví během roku. 31.března, když jsem se vydala na cestu z Greenoddu do Conistonu tu bylo klidno a plno pohody, tak jak to bývalo v 90.letech 19.stol., když Ransomovi prožívali prázdniny na Swainsonovic hospodářství, kam jezdili železnicí z Leedsu. V těch dnech tu nebyla žádná auta. A pak pokračuje na dalším místě knihy tím, jak toto hospodářství sama navštívila: Pak mě Brigit vzala na návštěvu na Swainsonovic farmu, kde Ransome pobýval jako chlapec. Nevypadala tak jako na obrázcích z Trosečníků z Vlaštovky, i když hospodářská stavení a stodola ano. Je to pořádný, pevný dům, kde Swainsonovi žili nepřetržitě asi sto roků. Ze zadní strany to bylo více poznat. Byla tu dlážděná chodba kterou s klapáním dřeváků přišla Márinka Swainsonová, aby se setkala s Rogerem a Titty a požádala je o pomoc při stloukání másla, právě tak, jako kdysi chlapce Arthura. Vzadu v kuchyni je obrovský starý sporák a já si mohla představit devadesátiletého dědečka Swainsonovic jak u něho zpívá lovecké písničky, zatímco jeho žena trpělivě šije přikrývku z ústřižků látky. V ovocném sadu jsou slívy, v tlustých kamenných zdech jsou otvory ke včelím úlům a na zbylém kousku je malá kůlna o které se Ransome zmiňuje ve své Autobiografii. „Letmo jsem nahlédl do hliněného přístřešku na zahradě, kde stála dřevěná tříkolka se třemi sedátky, dvěma pro dospělého člověka a jedním pro malé dítě uprostřed a také jsem viděl, že zde dlouho nikdo nevyměnil dekorace na zdech. Byly polepeny stránkami z Punche.“ Podívala jsem se zblízka dovnitř s obavami a zaznamenala jsem, že stránky z Punche zmizely, a kupodivu i malé prostřední sedátko. Na jeho zbytku zůstalo příhodné místo pro pár muškátů. Nejlépe však Swainsonovic hospodářství popsal Ransome v knize Trosečníci z Vlaštovky: První důstojník Peggy vedla plavčíka a prvního námořníka nejprve kousek proti proudu potoka a pak přešli po vyvráceném kmeni na druhou stranu k travnaté vozové cestě vedoucí lesem, k cestě kterou objevili na své výzkumné výpravě Titty a Roger. Po vozové cestě šli až k silnici, potom silnici přešli (neboť jít pro mléko je úplně obyčejná domorodá záležitost a vůbec se nedá srovnávat s výzkumnou výpravou) a prolezli průrvou v kamenné hradbě. A totéž udělala i vozová cesta. Vyšplhala se vzhůru po levé straně a pak vyběhla z lesa u starého obíleného hospodářského stavení se studánkou a kamenným žlabem, před kterým vesele kvákalo v louži hejno kachen. A to už zaslechli, jak si kdosi prozpěvuje třaslavým tichým hlasem starou loveckou píseň, kterou mladí lidé zpívají tak hlasitě a bujaře. Minulé zimy jednoho rána spatřili v Holmbanku cizího pána. Sportovec vydal se na liščí hon a lišák naříkal – cítil svůj skon. Halali! Halali! Kupředu! Halali! „To je starý pan Swainson,“ řekla Peggy Blackettová. Je mu už devadesát let.“ „A co je to ještě slyšet?“ ptal se Roger. „Někdo tluče máslo,“ vysvětlovala mu Peggy. Vešla na chladnou obílenou verandičku a zaklepala na otevřené dveře. Zpěv rázem ustal. „Pojďte dál,“ ozvaly se současně dva hlasy. Peggy, Titty a Roger vešli. Ačkoliv bylo venku takové vedro, hořel v kuchyni s nízkým roubeným stropem oheň. Po obou stranách ohniště seděli staroušci – v lenošce s vysokým opěradlem stařeček, který se nakláněl dopředu, opřený o hůl a nedělal nic, jen si prozpěvoval a v houpací židli naproti němu stařenka, která sešívala z klůcků pokrývku a měla ji rozprostřenou na klíně a ještě velký kus jí spadal na podlahu. Vedle ní stál na zemi mělký košík plný různobarevných ústřižků a hadýrků, které se všechny jednoho dne měly octnout na přikrývce. Titty neřekla ani slovo. Rozhlížela se kolem dokola po nízké selské kuchyni s roubeným stropem. V rohu stály starobylé stojací hodiny nahoře s kulatým měsícem a kolem ciferníku měly květinový věneček. Na černé římse krbu ležel zahnutý lovecký roh a nad ním na hřebíčcích zaražených do zdi stará puška a dlouhatánský poštovní roh, dlouhý skoro jako člověk. V nízkých okénkách byly krajkové záclonky a v hlubokých okenních výklencích fuchsie v kořenáčích a velká kropenatá mušle. Každá mušle ležela na pletené dečce a kořenáče stál na talířcích a každý ten talířek měl také svou pletenou dečku, jako by byl jednou z těch kropenatých mušlí. Titty se podívala na krbovou římsu, jestli lovecký roh také leží na pletené dečce. Ale to bylo už moc vysoko a Titty tam nedohlédla. Vedle stálo na krbové římse ještě několik zašlých cínových džbánků a porcelánových svícnů a měděná čajová konvice, o které si Titty pomyslela, že by se určitě líbila Zuzaně.
    Trosečníci z Vlaštovky, kapitola IX, str. 118

    Kniha III. Zamrzlá loď kapitána Flinta


    V této knize přibyla další místa u jezer a to Dixonovic statek, o kterém jsme se už zmiňovali, stará stodola nad statkem – „Dickova hvězdárna“, iglů, rybníček kde naši hrdinové bruslili, zátoka se zamrzlým hausbótem a cíl polární výpravy „Severní pól“.
    I tato místa objevovala paní Christina Hardyment a takto popisovala svoje pátrání: Jako malý chlapec chodil Ransome do školy ve Windermere. Lovil pstruhy v potocích, které běžely dolů do jezera tak, že je šimral. Bruslil na zamrzlé zátoce u Bowness v ledové zimě roku 1895, kdy celé jezero zamrzlo. A napsal tu knihu v čase, když žil na Low Ludderburnu, právě zde na jihu jezera. Jeho zápisník zaznamenává a odhaluje jeho oblíbená místa během těchto měsíců. Byla tu i zmínka o zátoce u Storr’s Hall jako o dobrém místu k přistávání. Geograficky to mohlo být to správné místo pro Zátoku Hausbótu. Mys zde vyčnívá ven do jezera právě tak jako Darien, ale viděla jsem z Gummer’s How, že není tak příkrý, jako byla Tittina skála. Malá šestiboká stavba na jeho konci mohla být docela dobře Severní pól ze Zamrzlé lodi kapitána Flinta, jestliže by bylo dost sněhu. Na úplném severním konci jezera je hotel Wateredge, kde Ransome kotvil a pil čaj v jeho zahradě, dívajíc se dolů po jezeře. Zastavila jsem se zde při cestě z Gummer’s How a udělala to samé s nadějí uvidět nejlepší místo pro Severní pól, ale nic takového jsem neviděla. Zátoku, která se nachází o kousek níž, zmiňuje Ransome jako dobré místo pro rybaření a zde také chytil pěknou štiku, tak to by mohla být Žraločí zátoka.
    Další popis výzkumů, poté co se ubytovala u svých známých nedaleko Low Ludenburnu, pokračoval takto: Pouze dvě míle odtud dole v údolí byl Low Luddeburn, dům, kde Ransome napsal první z pěti příběhů, sedíc u svého vlastního, na jih směřujícího okna ve staré stodole. Mohla jsem se dívat na jeho skutečný svět a zkoušela jsem si představit, že jsem také v příbězích. Cítila jsem se jako Dick a Dorotka v Zamrzlé lodi kapitána Flinta když toužebně upírali svůj zrak na Cesmínový háj od staré stodoly vysoko na kopci za Dixonovým statkem a pozorovali vykloněné hlavy z horního okna bíle natřeného štítu domu.
    „Proč si s nimi máme pořád lámat hlavu?“ namítla Dorotka. „Co mě se týče, můžou si třeba žít na jiném světě.“ Dick prudce poskočil, až mu div dalekohled nevypadl z ruky. „To je nápad! Proč ne?“ řekl. „Tím by to bylo všechno jen zajímavější. Jen počkej, až se setmí, a potom zkusíme signalizovat na Mars.“
    (ZLKF, kap.I,str.20)

    Signalizační systém, který Vlaštovky a Amazonky a Dick s Dorotkou časem vyvinuli, se čtvercem a trojúhelníkem, které vytahovali různě otočené a v různých kombinacích, byl skutečně používaný na Low Luddenburnu na signalizování. Tehdy tam nebyl telefon a Ransome byl často nemocný. Pro každodenní potřebu, pro dohodnutí rybaření a jako bezpečnostní opatření, vymysleli různé kódy mezi Low Luddenburnwm a Barkboothem, domem vpravo dole na jižní straně údolí. Byl to dům plukovníka Kelsalla a jeho ženy a dvou jejich synů Dicka a Desmonda. Ransomovi byli k oběma chlapcům velmi laskaví a často je brali s sebou na rybaření, vařili pro ně úplné hostiny a vyprávěli jim příběhy. Na oplátku chlapci běhali s jejich vzkazy do doby, než bylo vymyšleno signalizování, pózovali pro Ransomovy ilustrace a dělali mu mladou společnost, kterou, zdá se, potřeboval pro psaní. V jejím dalším pátrání po místech dějů spojených se Zamrzlou lodí kapitána Flinta jí hodně pomohli David a Helena Caldwellovi z Low Luddenburnu, který teď vlastnili. V Low Luddenburnu Caldwellovi shromáždili úplné poklady dalších vzpomínek. Helena mě ukázala mnohokrát opravovaný malý hrníček na čaj vyrobený v Rusku, válec z psacího stroje s ruskými písmeny, hliněné hlavičky dýmek, které Ransome miloval a tucet lahví žaludečních prášků. Šly jsme zpět do Low Luddenburnu a museli sehnout hlavy. Ransome i Evgenia, kteří byli oba velké postavy, museli mít otlučené hlavy, dokud tu bydleli. Ale široké parapety oken, přátelský krb a slunce zářící na vše, to nevypadalo jako „divoké malé místo“, jak to o něm kdysi Ransome řekl. Tenkrát tu však nebyl telefon, elektřina ani tekoucí voda. Po občerstvení šálkem kávy jsem opustila s posledním zábleskem slunce velkolepou podívanou k jihu, spokojené kachny a slepice a ve větru se sklánící narcisy. Vydala jsem se po úzké cestě nahoru a pak ostře dolů na své cestě domů, znovu k brodu přes řeku Winster. Na poli těsně u domu byla stodola, téměř přesně stejná jako Dickova hvězdárna. Ransome ji musel dobře znát. I když jsem objevila některá místa z knih, jako např. toto se štěstím, nepokračovalo moje hledání tak kupředu, jak jsem doufala. Měla jsem noční můru a těžké sny kvůli Údolí Vlaštovky. Potok zde byl (a to přesně správně) a také údolí nedaleko Conistonu, ale jeskyně byla někde úplně jinde. Ještě, že jezera jsou dosud na svém místě, i když ne úplně všechny detaily jsou správně. Jestliže jsem objevila místa, která, jak jsem cítila, jsou správně jako Lanehead, i když se docela přesně nehodí, mohla jsem být šťastná. Stále jsem však ještě přemýšlela o Zamrzlé lodi kapitána Flinta, když jsem se vrátila ke svému psacímu stolu. Byly zde další zdroje inspirace kromě Kelsallovy signalizace. Nejdříve musel být velký mráz roku 1895, kdy celá Ransomova škola trávila den po dni na ledě, vyučování bylo zkráceno na minimum, dokud jezero Windermere neroztálo. Stejně jako Dick, viděl Arthur v ledu zamrzlého okouna, který vypadal, jakoby byl ve skle. Viděl jet přes jezero kočár s čtyřspřežím a jak se v zátoce u Bowness opékal na rožni celý vůl. A také viděl lední jachty zkonstruované Herbertem Crosslym speciálně pro Windermere. Právě takové, na jaké vzpomínala paní Dixonová. V roce 1895 se tři nebo čtyři přehnaly kolem na jezeře a závodily o stříbrný pohár, jak řekla Dickovi, když měl problémy s technikou plachtění na plachetních saních.
    O tom se dočteme přímo v Ransomově knize toto: John mu ji právě pořádně přišrouboval a narovnával mu řemínek, když tu Titty užasle a téměř bez dechu vykřikla: „Plachta! Plachta!“ a vzápětí zahlédli poprvé v životě lední jachtu, jak plavným obloukem ujíždí mezi Dlouhým ostrovem a pobřežím Ria. Dick s Dorotkou ještě v životě neplachtili. Nedovedli si proto ani představit, co znamená pro prvního důstojníka Amazonky a kapitána i posádku Vlaštovky pohled na bílou plachtu, která si krásně klouže na pozadí temného lesa. „Vypadá moc pěkně,“ řekla Dorotka. Nikdo jí však neodpověděl. Všech pět jejích nových kamarádů stálo jakoby přimraženo. Chvíli nikdo z nich ani nepromluvil a potom, když se bílá plachta ještě víc přiblížila k břehu, zaslechla Dorotka Johna, jak říká docela tiše, jakoby jenom sám sobě: „Teď se otočí. Určitě se otočí. Ale jak to jen dokáže?“
    (ZLKF kap XVI. str. 169)

    Pozoruhodné je, že ani Ransome nám to nikdy neřekl. Pro ty, kteří se diví, jak může lední jachta křižovat, zde je popis uvedený v Návodu k obsluze jachet a jachetních lodí od Dixona Kempa (tuto knihu měl Ransome na Racundře na poličce). Jachty měly třicetšest stop dlouhou dřevěnou kostru podobnou pavouku. Po obou stranách měly sanice opatřené ostřím, takže vypadaly jako ocelové brusle. Vzadu měly dvojitou sanici, která byla uložena pomocí dvou, jako sklo se lesknoucích kotoučků v plstěných ložiscích, takže jachta velmi rychle reagovala na pohyb páky kormidla. Jachta byla ještě vybavena další, sklápěcí bruslí, která sloužila jako brzda. Oplachtěna byla lugovou plachtou a kosatkou. Ransome také viděl spolehlivou a pečlivě zhotovenou lední jachtu na zamrzlém Baltiku, když navštívil v zimě Yacht Club v Rize. Ale jachty na Windermere byly ojediněle ladné. Jejich nejbližší rovnocenný protějšek dnes je finský vynález – surf s bruslemi vepředu a s krátkým řídícím kýlem na zádi, který nedávno dosáhl přímo děsivé rychlosti na ledu a zmrzlém sněhu. Když v roce 1929 psal Ransome Boj o ostrov, byl znovu velký mráz. Evgenia šla jednou okolo Maid Marian a do svého zápisníku si zapsala, že je zamrzlá v ledu. Stejně jako potom hausbót kapitána Flinta. Důležitější vliv na Zamrzlou loď kapitána Flinta měly knihy o Norské expedici Fridtjofa Nansena. Právě tak jako knihy, které si vzaly Vlaštovky na ostrov Divokých koček (Johnův Baltický lodivod, díl třetí, Zuzanino Jednoduché vaření a Tittin Robinson Crusoe) vytváří kulisy pro tento příběh, tak knihy na poličce hausbótu kapitána Flinta dýchají dobrodružstvím v Zamrzlé lodi kapitána Flinta.
    „Tady je to,“ zvolal. „Na severní točnu. Cesty a výzkumy lodi Fram a patnáctiměsíční výprava na saních. Tady se dovíme všechno, co potřebujeme.“
    Nansen plachtil k Severnímu pólu na Framu speciálně pro tento účel vyztuženém v r.1893, když bylo Ransomovi devět let a příběh o těchto dobrodružstvích byl vydán v r.1898. To udělalo z Nansena světového hrdinu. On pak šlechetně dovolil svému příteli, krajanovi Amundsenovi vzít si Fram do Antarktidy, kde Nansenovy techniky, lyže a sáně se psím spřežením slavily větší úspěch než smůlou pronásledovaní poníci a motorové sáně kapitána Scotta. Ransome se setkal s Nansenem v r.1921 na Baltu, kam Nansen přijel dělat nesmírně důležitou práci. Řešil spolu s Národní ligou problémy poválečných uprchlíků. „Strávil jsem odpoledne sedíc s ním na břehu Rižského zálivu. Usmíval se mému hubování, když plaval daleko do moře. Po mnoho let dělal víc než kdo jiný pro to, aby zmírnil úděl tisíců ubožáků, který jim způsobilo politické hnutí v té době.“ Vždycky jej budu vidět tak, jak jsem jej viděl ten den. Velkého světlovlasého Nora, sedícího pod vysokými borovicemi, které rostou na okraji zářícího, klidného moře, nejhumánějšího člověka své generace. Výlet na Velké Grónsko, který podnikli, aby si to vyzkoušeli před cestou k pólu, byl napodobením Nansenovy první expedice První plavba do Grónska. Stejně jako norská, staví si Ransomova Polární expedice iglů a pak si dělá hlavní stan ve svém vlastním Framu. Hausbót kapitána Flinta je za jeho nepřítomnosti obsazen pro život venku a uvězněn po dlouhé měsíce v plovoucím ledu, posunuje se pomalu vpřed k pólu. Při svém návratu uznává velkoryse důvody obsazení hausbótu a dokonce nabídne Dorotce svůj džem. Nebo by jí ho nabídl, kdyby ho právě všechen nespotřebovali.
    „Džem už bohužel nezbyl,“ řekla Dorotka. Kapitán Flint se na ni užasle podíval, vstal a přistoupil ke skříňce se zásobami. „Že prý tu byli polární badatelé!" zvolal, když marně prohlížel jednu poloprázdnou poličku po druhé. „Spíš to vypadá na kobylky.“ „Peggy tvrdila, že tu máte všechno od toho, aby se to snědlo,“ vysvětlovala Dorotka. „To jsem taky měl,“ řekl kapitán Flint. „A že se to snědlo, je víc než jasné. Ale je to kormoránka nenasytná! Zhltla mi i poslední plechovku sucharů.“
    (ZLKF kap. XXI. str. 221,222)

    A je to správné, že právě pouze Dick a Dorotka vyrážejí sami dva k pólu, protože Nansen dokončuje svůj pokus pouze s jedním společníkem z Framu, Hjelmaren Johansenem, ačkoliv Ransome ve své povídce povolil ostatním pouze oddech a pak je celá výprava následovala. K pátrání po místě, které by mohlo sloužit jako „Severní pól“ přispěla i Janet, jedna z dcer plukovníka Hudsona: Po obědě mě Janet pomohla s dalšími detaily a přispěla svými vlastními nápady. V únoru 1963, když Windermere znovu celé zamrzlo, přijela do zátoky u Bowness. Na ostrohu, vybíhajícím do jezera směrem na sever, kousek za jachtklubem, viděla starou dřevěnou chatu, která jí ihned připomněla obrázek Severního pólu ze Zamrzlé lodi kapitána Flinta. Musel ji znát i Ransome a jeho spolužáci ze školy, protože si na ledě zátoky hráli a možná, že byla i součástí jejich her. Dnes tu už bohužel není a já jsem nenašla ani známku ničeho jiného, co by mohlo sloužit jako Severní pól, kromě Storr’s Temple, ale ten je příliš daleko na jihu. Všechny základy knihy byly původní a byly dány dohromady až 3.ledna 1933, kdy si Ransome poznamenal do zápisníku, že viděl své příbuzné Hudsonovy a slyšel plukovníka Hudsona, jak vypráví své názory na antarktické a polární výpravy. Ty se pak objevují v Zamrzlé lodi kapitána Flinta. Například, že by vychovával děti tak, že by je strčil do tmy s mokrými sirkami. V každém případě má rád sníh a velmi mnoho nápadů. . . Vlastně tyto jeho myšlenky nám prozradily jeho děti, když zde byly, ale přitom je to přátelská a citlivá duše. Dcery plukovníka Hudsona, Peggy a Joan pomáhaly pózovat pro ilustrace s Kelsallovými chlapci. Jedna z nich měla dlouhé copy jako Dorotka, ale tím podoba, jak se zdá, končí. Obě byly příliš mladé aby podle nich mohly být vytvořeny Amazonky. O několik dní později si Ransome poznamenal, že napsal dopis s úvodem pro Zamrzlou loď kapitána Flinta a koncem měsíce byl schopný bruslit na Kachním jezírku. (Duck Tarn, pravděpodobně malé jezírko za Low Ludderburnem), o kterém Caldwellovi říkali, že vždycky zamrzá první. O týden později vzal Taqui, Susan a Titty Altounyanovy (místo do internátní školy ve Windermere) bruslit na Tarn Hows. „Slunečno,“ zapsal si. „Na kopcích je sníh, ale pouze na vrcholcích. Titty se odráží jednou nohou, Taqui a Susan dělají velké pokroky.“ John se Zuzanou bruslili vážně kolem dokola a za chvilku ji potkali skoro uprostřed jezírka. Bruslila po jedné noze a druhou se pomalu odrážela. Rogera za sebou vláčel Dick. Peggy s Dorotkou bruslily na samém konci rybníčku a kapitán Nancy se strnulým úsměvem na tváři trhavě popojížděla pozpátku a chvílemi se znepokojeně ohlížela.
    (ZLKF kap. V str. 57)

    Dick s Dorotkou prokázali, že umí velmi dobře bruslit, ale Ransoma to stálo velké úsilí než je udělal ústředními postavami knihy, jak to dokazují jeho poznámky. Celou akci řídí Nancy i když má příušnice a nemůže být s ostatními, kteří přes všechno své úsilí vypadají jako postavy v komparsu. „Měli bychom podat Nancy lano?“ Peggy, John a Zuzana uvažovali o tom, že budou bruslit tak dlouho, dokud nezachrání Dicka s Dorotkou, kteří se jim ztratili. Netuší, že právě v tuto chvíli si Nancy razí cestu před nimi k pólu. Tam už v přední části sedí Dick s Dorotkou u ohně s hrnečky horkého čaje v jedné ruce a s kuřecím stehnem ve druhé. A Nancy říká: „To se tedy povedlo! Ostatní budou moc smutní, že se také neztratili.“ Nancy sice příliš nejásá, ale ničeho nelituje.

    Malá fotogalerie míst v Jezerní oblasti, jak ji viděl pan Patejdl

    Fotogalerie